Jak jsem se již dříve zmínila, byla jsem nedávno v Itálii a zájezd tam byl zaplacen i mamce, takže mohla jet se mnou. Protože ani jeden z mých rodičů ještě nikdy nebyl v Evropě, tak jsme tátovi koupili letenku a my tři jsme strávili dva týdny v mém novém oblíbeném místě na světě.

Byl to úžasný zážitek a všichni tři jsme si užili spoustu zábavy! Nicméně, rodiče nikdy moc necestovali a…no…nevěděli úplně přesně, jak si zabalit nalehko. Objevili se v Itálii s dvojicí obrovských batohů a každý z nich táhl ještě příruční zavazadlo. Kdybyste to viděli, tak si myslíte, že jedou na Měsíc! Oh, bůh žehnej jejich malým srdcím!

Na prvních 12 dní našeho výletu byly všechny cesty naplánovány a stanoveny na festivaly. Pokaždé pro nás přijel jiný řidič, aby nás odvezl do dalšího města. Já vyšla s jedním svým batohem těsně následována mamkou a taťkou, kteří bojovali s jejich šesti. Bylo to jako cestovat s královnou matkou. Oči řidičů se vždy rozšířily, když nás viděli se blížit, stejně tak při tom, jak jsme hráli tetris s našimi zavazadly tak, aby se vešla do auta. Ve skutečnosti ty okamžiky byly docela roztomilé – pozorovat své roztomilé rodiče, jak se honí se všemi těmi taškami. Každopádně tento obrázek, který jsem namalovala, nemá NIC společného s tím, co jsem vám chtěla říct.

Po mém posledním vystoupení jsme měli několik dní na turistické záležitosti, dopravu jsme však zařizovali na vlastní pěst. Naše první zastávka byla Řím a my jsme se nadšeně rozhodli jet vlakem. Tento konkrétní vlak možná vozil skřítky a nebo málo vážící cestující – myšleno v každém slova smyslu. Nemůžu si pomoci, ale musím se smát, když píšu tyhle řádky, protože když na to myslím, tak mě to neustále uvádí v rozpaky. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se usmívat.

Nadšeně jsme nastoupili do vlaku a šli jsme k našim sedadlům uprostřed vagonu. Časově to zabralo další dvě cesty, než jsme dostali zavazadla dolů do uličky a pak jsme si uvědomili, že se nemohou vejít do prostorů pro ně přichystaných. Co to bylo, vlak pro mravence? Myslím tím…ano, měli jsme hodně věcí, ale… vážně? Jak jsme tak bojovali, tak se ulička za námi naplnila dlouhou řadou naštvaných Italů. Okamžitě jsme se pokoušeli o neplodný pokus strčit bowlingovou kouli do golfové díry. Použily jsme všechny naše síly, abychom se pokusili zvednou ty monstrozní batohy do prostorů nad hlavou a nebo jsme s nimi manévrovali tak, abychom je narvali pod sedadlo. Nebylo to jako v letadla, kde bychom o krok ustoupili a nechali lidi projít. Ne, leda by někdo měl ve svém malém šetrném zavazadle skokanskou tyč, neboť naše zavazadla v tom vlaku vytvořila Berlínskou zeď!

Vagon byl nyní plný frustrovaných Italů, kteří za námi uvízli v uličce. Někteří kulili očima, jiní přeháněli, koukali na hodinky a vzdychali, a několik se na nás dívalo rozpačitě. Ostatní, kteří seděli poblíž, se vyhýbali očnímu kontaktu a snažili se zakrývat pobavený úsměv, když nás pozorovali – nejnedůvtipnější cestující na světě.

Mamce a mně se podařilo pár batohů uložit, ale byly tam ještě další dva velké, které se nikam nevešly. Nakonec jsme je v aktu zoufalství nahromadili na dvě naše sedadla a my jsme se nacpali do těch ostatních, takže ostatní lidé mohli aspoň chodit kolem „hloupých američanů“.

Jakmile rozruch skončil, tak jsme se na sebe všichni podívali a z hluboka si oddechli úlevou. Cítili jsme se kvůli tomu cirkusu, který jsme ztropili, trapně, ale po delší době se mamka dala do smíchu. Je téměř nemožné být vážný, když se mamka směje a přes naše ponížení jsme se s tátou začali smát taky.

Ponaučení z tohoto příběhu? Když pojedete do Itálie, zabalte si nalehko. A pokud si nechcete balit nalehko, tak se vyhněte vlakům! O ano… a vždy s sebou mějte někoho, s kým se můžete smát, když děláte něco naprosto hloupého.

Tento článek přidala Lindsey na svůj web 11.9.2012

Originální článek: zde