Letní prázdníny jsou stále v plném proudu a i u nás je teď trošičku „poleva“, co se činnosti týče, ale neznamená to, že neděláme vůbec nic, makáme pro Vás na seriálu Víte, že… , v sobotu slavíme druhé narozeniny, které Vám (aspoň doufáme, že to vyjde) přineseme opět živě, máme pro Vás nového slovenského překladatele videí a myslím, že už teď můžu malinko prozradit, že chystáme velkou, celoměsíční soutěž a natočen je i nový díl pořadu Zpátky do Lindseyiny minulosti, který se právě teď dává dohromady. No a k tomu tu pro Vás máme další přeložený článek z externího webu, který se týká Lindsey 🙂

Lindsey Stirling, „tančící houslistka“, je také skladatelkou a houslistkou, která předvádí vynikající choreografická vystoupení, a to jak živě, tak ve videoklipech. Její styl zahrnuje klasickou, hip-hopovou a elektronickou taneční muziku a na YouTube má mimořádných 675 miliónů zhlédnutí. Interviewer Anthony Weightman z Access All Areas Music si s ní povídal v Kensingtonu před jejím večerním vystoupením v One Mayfair.

Anthony: Mluvila jsi o svých vzpomínkách na sledování živých vystoupení, kde všechny části houslistova vystoupení byly zábava. Je to to, co tě inspirovalo? 

Lindsey: Myslím, že ano. V té době jsem prosila o lekce houslí a také o lekce tance. Myslela jsem si, že obojí vypadá velmi zajímavě. Mamka s taťkou si mohli dovolit sotva jednu z těch lekcí. Rozhodně si nemohli dovolit obě. Takže mě mamka vzala na jednu lekci houslí a jednu tance. Nakonec jsem si vybrala housle.

Anthony: Všiml jsem si, že jsi jednou zaváhala, když jsi byla tázána, jestli jsi vždycky toužila po slávě, možná taky proto, že se tě nikdo takhle přímo předtím nezeptal. Ale i tak, myslíš si, že jsou si lidé velmi podobní, že všichni toužíme po lásce, obdivu a uznání od ostatních lidí?

Lindsey: Určitě. Každý touží po těchto věcech. Každý potřebuje lásku a mít správný druh pozornosti, ale každý se o to snaží různými způsoby. Má sestra nemůže přijít na nic, co by mohla nesnášet víc, než být někde na podiu. Jsme si velmi blízké, ale ona potřebuje pozornost velmi odlišným způsobem. Více „jeden na jednoho“ a více intimněji. Mně pobyt na jevišti krmí duši a dostává mě do varu.

Anthony: Co se mě týče, tak jsem vždycky miloval tvou osobnost „dítěte v cukrárně“. Budu mít pravdu v tom smyslu, že ses od dětství a dospívání moc nezměnila? Pořád toužíš ochutnávat nové chutě a barvy.

Lindsey: Myslím, že ano. Víš, je to legrační. Vlastně jsem trochu ztratila kousek téhle části sebe, když jsem překročila dvacítku. Bylo to něco, co jsem se snažila dostat zpátky. Ztratila jsem důležitou část sebe sama a vydala jsem se ji hledat. Jsem velmi ráda, že jsem našla to vnitřní dítě, které se nebojí vyjadřovat a stále hledá nové barvy. Myslím, že je to velká část stylu mého vystoupení.

Anthony: Zajímal jsem se o tvé komentáře o potřebě rovnováhy v životě workoholika. Je důležité, aby ses neztratila z pozornosti svých blízkých, na kterých ti záleží. Jednou jsem hovořil s velmi známým známým hudebníkem, jeho manželka rodila v půlce koncertu, omluvil se obecenstvu a šel domů.

Lindsey: To je pro něj velmi dobře!

Anthony: Vážně myslíš, že je získávání rovnováhy v praxi velmi obtížné?

Lindsey: Myslím, že ano. Je to jedna věc, když opustíte práci a jedete domů na víkend. Spousta lidí má zaměstnání, která jsou přesně taková. Ale když máte velmi umělecké povolání, tak tam není žádné místo pro práci. Takže při pohledu na rozdíly mezi prací a hraním a normálním životem a mou kariérou není žádná rovina. Takže ano, někdy je těžké najít tu rovnováhu. Ale naučila jsem se, že nemůžete vytvářet umění, pokud nežijete. Nemůžu pak o ničem psát nebo z čeho čerpat. Je to vášeň, která to začne trochu vypouštět. Je těžké najít tu rovnováhu, zejména pokud milujete to, co děláte.

Anthony: Hovoříváš o trapné a ponižující zkušenosti, kdy ti Piers Morgan v Amerika má talent řekl, že zníš jako „banda škrtících se krys“. Existuje názor, že by porotci měli být obecně schopni vidět potenciál a měli by si dávat pozor na nebezpečí zničení umělcovy duše. Jak často máš pocit, že jsou v tomto ohledu moudří?

Lindsey: Problémem těch televizních reality show je potřeba sledovanosti a potřeba faktoru šoku. Je to jedna věc sedět doma na gauči a sledovat tyto tvrdé kritiky. A druhá věc je být v kůži té osoby, která je kritizována. Je to velmi nepříjemné a neuvědomíš si, jak moc to někomu může ublížit, dokud nejsi ten, kdo to na druhé směřuje. Myslím, že je pár televizních show, které jsou dobré, co se kritiky týče. Pomáhají člověku se zlepšit a nedoufají, že se něco z někoho stane.

Anthony: Je velkolepé sledovat některá tvá scénická videa na YouTube. Mám takový pocit, že sledování tvého vystoupení na jevišti je velmi uspokojující samo o sobě. Jak cítíš, že tvá videa navyšují tvá vystoupení?

Lindsey: Jsem filmařkou v srdci. Cítím, že vizuality přenášejí hudbu k životu tak, že ji dělají téměř trojrozměrnou. Přinášejí ji k životu způsobem, který je tak důležitý, především u instrumentální hudby, kde nejsou slova, která by mohla vyprávět příběh.

Anthony: Vytvořila jsi vlastní verzi Fantoma opery od Andrew Lloyd Webbera. Tato opera se stala nejdéle představovanou operou v historii Broadwaye. Je to klasický příběh o tajemství, géniech, žárlivosti a posedlosti. Co tě přimělo k tomu udělat cover?

Lindsey: Vždycky jsem tu hudbu milovala. Můj táta z toho měl záznam a pouštěl to u nás doma, když jsem byla malá. Velmi dobře to ladilo s houslovými melodiemi. Vlastně včera jsem se s Andrew Lloyd Webberem setkala a byla jsem tak polichocena, že to viděl a líbilo se mu to.

Anthony: Vím, že jsi fanynkou Vivaldiho Čtvero ročních období a tvé oblíbené je Léto, které evokuje bouřky v rychlý závěrečný okamžik. Před pár dny jsem byl svědkem představení Beth Ortonové, které se odehrávalo na festivalu uprostřed bouřky, a kde se musela vyrovnat s neklidným obecenstvem. Je to něco, co jsi někdy chtěla dělat?

Lindsey: Ano, jednou jsme vystupovali za deště. Hráli jsme na venkovním podiu na jihu. Na podiu jsme umírali a ubohému publiku bylo horko. Byli vesele hlasití a nadšení, že tam mohou být, i když bylo velmi intenzivní teplo. Byla jsem velmi překvapena, že nepadalo tolik lidí a nebo že jsem nepadla já.

Anthony: Máš také ráda Bachův koncert pro Dvoje Housle, který má reputaci jemného, ale také příjemného a výrazného hudebního počinu z období baroka. Co tě osobně přitahuje na této hudbě?

Lindsey: Byla jsem „suzuki“ studentem hry na housle. V tomto programu se učíte hrát podle knih. Kdykoliv jsem měla recitál, tak to někdo hrál. Tahle hudba vždy byla v mé mysli a samozřejmě i představa, že to jednou budu hrát. A nakonec jsem dočkala toho, že jsem to mohla hrát. Dokázala jsem to!

Anthony: Také jsi se zmínila o Šeherezádě Rimskyho Korsakova jako o své oblíbené. Má to energetický rytmus s orientální příchutí a orchestrace je svěží a barevná. Opět, co tě k tomuto dílu táhne?

Lindsey: Myslím, že jsem cítila, že to bylo jako by se vyprávěl příběh. Taťka měl všechny tyhle nahrávky a pouštěl je. Se sestrami jsme na to tancovaly po celém obýváku. Říkal nám, že je to o princi a princezně, kteří se zamilovali. Vyprávěl nám to, když hudba hrála. Vytvářelo to ve mně pocit, jako bych s příběhem měla zkušenost a prožívala ho.

Anthony: Rodiče tě představili ruskému skladateli Alexanderovi Borodinovi. Jeho hudba má romantické kouzlo, byl ale také silným zastáncem práv žen. Byla tato kombinace to, co se mamce obzvláště líbilo?

Lindsey: Víš, možná to tak bude. Vlastně jsem to ani nevěděla. To je velmi zajímavé. Budu se do toho muset více zadívat. O to víc si toho teď cením!

Anthony: Došlo někdy na nějakou radu, která by byla v tvém životě muzikantky nejdůležitější, která ti kdy byla dána?

Lindsey: Myslím, že je to i rada do života. Abyste mohli následovat svou vášeň, musíte vždy riskovat. Moje mamka říká, že pokud to neděláte, budete vždycky přemýšlet „co kdyby?“ Myslím, že je to to, co mě dotlačilo udělat spoustu věcí, které jsem udělala. Nechci strávit zbytek svého života přemýšlením.

Anthony: Existuje někdo, s kým bys chtěla hrát a ještě s ním nehrála?

Lindsey: Je jich spousta. Ellie Goulding, jedna z největších britských umělkyň současnosti. Miluju její práci. David Garrett je velkým houslistou v Německu. Ráda bych si s ním někdy zahrála. A ráda bych skládala s Hansem Zimmerem.

Anthony: Můžu se zeptat, které hudebníky jsi v minulosti nejvíce obdivovala?

Lindsey: Houslovou moudrost, Davida Garretta a Vanessu-Mae, protože oba vzali housle a hrají na ně svým způsobem. Poprvé jsem byla opravdu překvapená, když jsem viděla skupinu zvanou Bond, britské kvarteto, které hraje latinský styl jazzu na strunné nástroje. Opravdu cool!

Anthony: Vzpomeneš si na koncert, který pro tebe byl obzvlášť náročný, co se týče plánování a přípravy?

Lindsey: Řekla bych, že to bylo poslední turné po USA. Všechno šlo do produkce a plánování. Všechno od kostýmů až po návrh designu pro podium. Poprvé jsem spolupracovala s choreografem a tanečníky. Zabralo to týdny učení toho všeho, takže jsem mohla vystupovat se zcela novou a neotřelou hudbou. Jo! Myslela jsem, žese  tu noc, než to celé začlo, celá rozpustím. Nevěděla jsem, jestli to všechno stihnu časově vmáčknout. Jako zázrakem všechno dopadlo dobře a bylo to to nejlepší turné, které jsem kdy udělala.

Anthony: Rád bych, aby sis představila imaginární futuristickou situaci, například v něčem jako je 1984 od George Orwella. Světový diktátor rozhodl, že není povoleno dělat či poslouchat hudbu. Co myslíš, jak by takový svět vypadal?

Lindsey: Oh wow! Myslím, že by bylo mnohem méně vyjadřování. Myslím si, že se lidé nevyjadřují jen pomocí své hudby, ale mají pocit, že se mohou vyjádřit prostřednictvím hudby někoho jiného. Písně znamenají pro lidi hodně. Svět by po hudbě hodně toužil, kdybychom ji neměli. Aspoň v mém životě by bylo mnohem méně barvy a živosti.

Originální článek byl publikován 30.7.2014 zde