Spolu s mou oblibou ve vystoupeních také ráda motivačně mluvím. Nedávno jsem byla na shromážděních na základních, středních i vysokých školách. Zahrála jsem několik písní a mezi každou z nich jsem se podělila o své zkušenosti, které mě dostaly tam, kde jsem. Mluvila jsem o hledání vášně, snů a o překonávání překážek. Více než o úspěších jsem mluvila o selháních, která mě potkala. Díky mým zklamáním jsem se naučila, že vnější odměny nepřinášejí trvalé štěstí. Samozřejmě, sláva, popularita, peníze, být obletována hezkým klukem ve škole, to všechno Vás může na okamžik potěšit, ale pokud bez toho nejste spokojení, tak nebudete spokojení ani s tím. Byly časy, kdy jsem si díky těmto odměnám připadala na výši. Cítila jsem se, jako bych byla na vrcholu světa, ale když tyto vnější zdroje validace zmizely, tak mi bylo hůř než kdy jindy v životě. Moje sebevědomí bylo jako balón se vzduchem. Byl velký a zdánlivě plný, ale nakonec se ukázalo, že ta slabá guma neobsahuje vůbec nic. Musela jsem se naučit, že mi musí stačit to, jaká jsem.

Je to tak snadné najít si důvody k tomu, abych se omluvila za to, že jsem v momentě nespokojená. Jako lidé často hledíme do budoucnosti a říkáme si Budu šťastná když… Budu šťastná když dokončím školu… Budu šťastná až zhubnu… Budu šťastná až dostanu auto…a tak dále. Ale proč odkládat štěstí. Proč nehledat radost na cestě životem. Musíme hledat radost v jednoduchých běžných událostech, které tvoří každý den, protože to je to, z čeho získáváme nejvíc.

Několik dětí mi napsalo několik děkovných kartiček a toto jsou některé z těch úžasných obrázků, které nakreslily.

V jedné škole mě skupina dětí požádala o autogram. Neměla jsem nic, co bych mohla podepsat a tak jsem vytáhla několik svých vizitek a začala podepisovat je. Dala jsem jich asi 30 než si učitelé odvedli děti zpátky do tříd. No, nepřemýšlela jsem moc nad tou skutečností, že na vizitce mám své osobní telefonní číslo a že to vypadá, že každé dítě ve věku pěti let má svůj mobilní telefon.

Takže jsem posledních pár týdnů dostávala tuny textových zpráv: „Ahoj Lindsey! Přišla jsi do mé školy. Moje jméno je Jayda, nevím, jestli si mě pamatuješ, ale měla jsem na sobě modré tričko a řekla jsem ti, že mám ráda tvůj třetí song“. Také jsem dostávala všechny řetězovky ze střední, které mi sdělovaly, abych předala zprávu deseti lidem, jinak mě potká hrozný osud. Takže na základě toho, že jsem to neposlala, budu odteď navždy sama, nikdy nepotkám kluka svých snů a zřejmě jsem na dobré cestě zažít čtyři roky smůly a kdo ví co ještě.

Bylo to velmi zábavené mluvit a hrát ke studentům. Užívala jsem si ten moment, když se jejich obličeje rozzářily, jakmile jsem začala hrát a tancovat. Doufám, že dostanu více příležitostí dělat něco takového.

Jestli chcete, abych přišla do Vaší školy a nebo školy Vašeho dítěte, kontaktujte mě a já uvidím, co se dá udělat.

Tento článek vložila Lindsey na svůj web 22.3.2011

Originální článek: http://www.lindseystirling.com/lindsey-blog/motivational-speaking/