Pracuji v jednom léčebném centru pro problémové dospívající dívky. Tyhle slečny žijí v centru rok nebo dva a po tuto dobu je jim aplikována terapie a léčba na jejich různé diagnózy. Jsou individuální a většinou pocházejí ze smůly, zažitého traumatu nebo špatného rozhodnutí, z boje s náladami a poruchami přijímání potravy, z užívání návykových látek, řezání se, z problémů se vztahy atd. A i když jejich onemocnění ovlivňují jejich chování a vyplňují jejich minulost, tak mají tyto holky i osobnost, která je od jejich poruch oddělená.
Jedna z mých nejoblíbenějších děvčat v léčebném centru měla včera narozeniny. Říkejme jí Becky. Na její narozeniny se zaměstnanci z úterní noční směny rozhodli vzít všechny holky na jídlo do Cafe Rio. Becky a já jsme si moc blízké, takže mi celý týden nadšeně připomínala, že prostě musím přijít na její party. Plánovala jsem, že se s nimi potkám v Cafe Rio a pak půjdu přímo na hodinu, ale holky přišly pozdě… hodně pozdě. V době, kdy konečně opustily kampus byl nejvyšší čas, abych šla na hodinu. Byla to hodně důležitá hodina, kterou jsem minulý týden zmeškala, takže jsem tam prostě musela jít.
Když holky konečně přišly do Cafe Rio, tak mi jeden z mých spolupracovníků napsal, jestli se blížím. Já napsala, že bylo příliš pozdě a že nemohu přijít. Jakmile jsem zmáčkla odesílací tlačítko, mé srdce se začalo potápět. Začala jsem se cítil neklidně, nemohla jsem se přestat dívat na hodiny a hlas učitele mi začal překážet v mé vlastní debatě o tom, jestli jsem měla nebo neměla jít na Beckyinu večeři. Najednou jsem věděla, že nejsem tam, kde bych měla být. Zanechala jsem kabátu, batohu, notebooku i plyšového medvídka (vtip – nemám plyšového medvídka), vstala jsem, odešla jsem ze třídy a sprintovala skrz kampus do mého auta. Bylo to jako scéna z romantického filmu, kdy si holka uvědomí, že udělala chybu a utíká na letiště, aby zjistila, jestli ji ještě miluje….až na to, že to nebylo romantické ani vzrušující. I tak jsem téměř slyšela zvuky hudby, které cloumají emocemi, když jsem se statečně hnala za Becky.
Když jsem prolítla dveřma, její tvář se rozzářila a vrhla se mi kolem krku. Smála se, když jsem jí řekla, že jsem vyběhla ze třídy a že jsem běžela přes kampus jako pitomec, abych byla s ní. Restaurace byla plná mladých atraktivních chlapců, ale já věděla, co mám udělat jako další. Polkla jsem svou hrdost, vylezla jsem na židli, abych oznámila…ano, já to udělala…abych nervozně oznámila, že má Becky narozeniny a aby všichni zazpívali Happy Birthday. Schovala svou tvář v rozpacích a barva její kůže se srovnala s barvou jejich rudých vlasů. A ačkoliv říkala, že je v rozpacích, tak se smála od ucha k uchu a nejgeniálnější úsměvy, které jsem kdy viděla, ozdobily její obličej. Myslím, že mohu říci, že se cítila vyjímečně. Tato slečna se cítí být nemilována a nesnáší se, ale v té chvíli zapomněla na svou nezdravou část a byla v kontaktu s tím, kým ona opravdu je.
Zůstala jsem 15 minut a pak jsem jela zpátky a vytvořila další sprint skrz kampus, abych stihla posledních 60 minut své vyučovací hodiny. Ano, zmeškala jsem kvíz a pár důležitých informací, ale vím, že jsem byla na správném místě. Život může být často tak ohromující, matoucí a frustrující, ale jak jsem tam seděla s Becky, tak v ten moment bylo vše v pořádku. Všechno dávalo smysl a já jsem nemohla být šťastnější.
Vím, že když se snažíme dělat to, co je správné, tak nás Bůh vede tam, kam potřebujeme. Ptala jsem se Boha na spoustu věcí a doposud nedostala odpověď, ale momenty, jako je tento, mi ukazují, že Bůh se stará o mě i o všechny své děti. Někdy se cítím tak rozptýleně díky velkým věcem, které se v životě udávají, ale když naslouchám ty jemné pocity, které se snaží posouvat mě dále, tak mi On pomůže zjistit, co je v životě nejdůležitější. Jsou to ty jednoduché momenty, které definují, jací opravdu jsme a které utvářejí naše životy a já doufám, že se budu vždy nacházet na místech, na kterých nejvíce záleží.
Tento článek publikovala Lindsey na svém webu 10.2.2011.
Originální článek: http://www.lindseystirling.com/lindsey-blog/places-that-matter-most/