Když jsem byla malá holka, byla naše rodina velmi chudá. Všechny naše spotřebiče byly dvě desetiletí staré, nikdy jsme neměli ty nejnovější hračky a mamka vzpomíná na to, jak si přála, aby si mohla dovolit zakysanou smetanu v obchodě s potravinami. Navzdory našim skromným podmínkám a bezútěšným vyhlídkám nám rodiče se sestrou vytvořili svět plný lásky a tvořivosti. Vzhledem k takovému způsobu života jsem si nemohla představit šťastnější dětství.

Mojí oblíbenou hračkou z dětství byly obří chladící boxy, které táta příležitostně nosil domů. V tu chvíli jsme nebyly malé holky v obývacím pokoji; naopak – pod vedením otce a s trochou malování se z nás staly astronautky mířící na měsíc. Rodiče nás učili, že neexistují žádné limity a že si můžeme vytvořit takové štěstí, jaké si dokážeme představit.

Stále se ráda dívám na život jako na velký, hnědý, chladící box plný neomezených možností. (Je to trochu kýčovité, já to vím), ale ve skutečnosti to byly přesně tyto zkušenosti, díky kterým jsem mohla fungovat i „mimo“ chladící box. Má skromná výchova mě nutila neustále bystřit svou mysl. Myslím, že bez toho bych se nikdy nedostala k lásce, kterou chovám ke svému způsobu hraní na housle.

Zkušenosti, kterým čelili rodiče, mě nenaučily jen to, jak si dělat život zajímavější, ale také mě naučily poznávat to, co opravdu přináší štěstí. Stejně jako špičatý kámen, který se valí po hrubé skále i naše drsné cesty se čistily a z nás se stávali jemnější, vyrovnanější lidé. Byl to boj našich rodičů, který mi vždy poskytoval ponaučení. Naučili mě nejen následovat své sny, ale také tvořit si svůj život tak, jak já jen chci, aby vypadal.

Tento článek publikovala Lindsey na svém webu 12.7.2010.

originální článek: http://www.lindseystirling.com/lindsey-blog/little-lindsey/