Máme tady pro Vás další ze série rozhovorů. Dneska si povídáme s Lukášem Polákem. Kromě toho, že jde o velkého fandu Lindsey Stirling, je také zaměstnancem Českého rozhlasu, kde se věnuje přípravě článků na téma digitálního vysílání.

Na začátek bych se Tě Lukáši rád zeptal, jestli by ses nám mohl malinko představit – co tě baví, odkud jsi apod?

Jsem rodilý Pražák, žádná náplava, rodiče jsou sice mimopražští, já už jsem ale místní. No a nejzajímavější asi bude říci, jak jsem se dostal ke své práci – už od základní školy jsem tíhnul k radiu. Už někdy na základní škole v osmé třídě jsem měl za úkol připravit referát o rozhlasové scéně 90. let. Když jsem základku končil, tak jsem uvažoval, jakým způsobem tuhle záležitost rozvíjet. Bavila mě technika, načež jsem se dostal na sdělovací techniku, kterou jsem 3 roky studoval na průmyslovce v Panské. A to mě opravdu hodně bavilo, přičuchnul jsem k filmu, televizi i k radiu, měli jsme tam i nějakou vyřazenou techniku z České televize, takže jsme si na tom zkoušeli natáčet. Bylo tam i takové primitivní virtuální studio, na kterém se dalo klíčovat. I kamery tam byly vyloženě předpotopní, pro praxi to ale bylo dobrý. Na té škole nás učili i „televizáci“, takže mi ta škola dala hodně do toho, co mě čekalo v následujících letech.

Už tehdy jsem začal sledovat první oborový web, což tehdy bylo radiotv.cz, které psalo o rozhlasové scéně a podobných záležitostech. V tu dobu jsem si říkal, proč taky nezkusit něco napsat. Takže jsem je oslovil, začal jsem tam přispívat a protože mě to psaní začalo bavit, tak jsem ze studia sdělovací techniky přestoupil právě na to psaní. Šel jsem na vyšší odbornou školu publicistiky, což je jedna ze škol, která vychovává budoucí novináře. Tam jsem byl další tři roky. Po absolvování jsem si říkal, že 16 let ve škole stačilo. O titul mi nikdy ani až tak nešlo, mám sice titul DiS., ale nepoužívám ho. Je to spíš taková srandička.

Uvažoval jsem, co dál. Bez praxe jsem neměl moc šancí něco sehnat. Psal jsem ale pro web jednoho kamaráda. Ten se věnoval televizi a tehdy i digitálnímu vysílání, které bylo v rozjezdu. Tam si mě všimnul můj budoucí šéf z firmy Internetinfo, která provozovala mimo jiné i web Digizone.cz. Na něm jsem vydržel 8 let. No a jak už to bývá po těch letech, tak nastala určitá rutina a některé věci tě v té práci přestanou bavit. Takže jsem uzrál a řekl jsem si, že je čas odejít. Začal jsem shánět práci, oslovoval jsem lidi, absolvoval schůzky a osud tomu chtěl tak, že jsem skončil v Českém rozhlasu. Tam mám na starosti web, který se zabývá televizí, digitálním vysíláním, rozhlasem a vším tím okolo.

Takhle jsem se dostal k dráze novináře. Nejdřív jsem sice chtěl být moderátorem, ale postupně to vyzrálo do té podoby, že jsem pisatelem.

No a můžeš nám popsat, jak vypadá takový den autora článků na webu Českého rozhlasu? Je to různorodá činnost a nebo je to „kolovrátek“?

Je to různé. Pokud mám brát takový ten klasický den, kdy se de facto nic neděje, tak si monitoruji veškeré platformy, které mám při ruce a které k práci potřebuji. Koukám, jestli nejsou nějaké novinky, jestli nepřibyla nějaká nová stanice, jestli jiná stanice nemá novou grafiku apod. Tohle mi trvá určitou chvíli – v pondělí dělám velký monitoring, kde si hlídám i velké operátory. V ostatní dny sleduji nejpoužívanější platformy, které pozoruji pravidelně. Snažím se fungovat v takovém režimu, aby zprávy vyšly každé dvě hodiny a to od 6 ráno do 4 odpoledne. Monitoruji taky dění na podobně orientovaných webech.

Pak mám i nestandardní a nepravidelné dny, kdy se účastním tiskových konferencí televizních stanic. Například se zítra účastním konference TV Prima, která bude spouštět nový koncept celoplošné kriminální stanice. Kromě takových akcí chodím i na porady v rozhlase, kde se dozvím o tom, co se chystá – abych byl v obraze a abych i já mohl dát zpětnou vazbu. Koná se samozřejmě i spousta dalších různorodých schůzek.

Takže je to celkem pestrá činnost…

Určitě je to pestré a mě osobně ta práce baví v tom, že se ten digitální trh vyvíjí. Třeba před lety tady nebyly žádné Netflixy nebo HBO Go, ale postupně k tomu oboru přibývají nové a nové věci. Některé naopak skončí, protože si na ně lidi nezvyknou. Zanikají stanice, vznikají stanice…

…není to prostě taková ta každodenní rutina.

Je to samozřejmě i o potkávání lidí a to mě baví. V rozhlase jsem třetím rokem, před tím jsem byl 8 let v Digizone a pořád se pohybuji v tomto prostředí.

Je ta práce něčím náročná? Přijdeš každý den domů, sedneš do křesla a jsi rád, že si odpočineš?

Ta práce je náročnější především pro hlavu a dle mého je místy ta psychická námaha horší než fyzická. Ta práce mě baví a dávám jí hodně. Možná i víc, než bych musel. Člověk si ale nakonec zvykne.

Takže to není tak, že bys přišel domů a řekl si „kašlu na to“?

Mám občas home office, což je další výhoda. Nemusím pak pořád v tom rozhlase sedět. Ale můžu ti říct, že někdy to tak ale je, že se ta práce nakupí, ty sedíš u rozdělané činnosti i po desáté večer a říkáš si „už bych se na to mohl vykašlat“. Pak se ale vyspíš, druhý den vstaneš a jedeš na novo. Beru to jako určité poselství čtenářům toho webu. Prostě si řeknu, že tu mám něco zajímavého, co těm lidem chci předat.

Motivace je tam i z toho pohledu, že ti lidé v rozhlasu si mě váží, dávají najevo, že to snad dělám dobře. Jsem v podstatě šťastný člověk. Není to ale tak, že by to byla úplná pohoda a že bych za to bral horentní částky.

Je pravda, že si občas člověk sáhne psychicky na dno, ale v tomhle je mi právě vzorem i Lindsey. Nechci říkat, že jsme stejní, ale ji taky pro lepší práci motivují lidé, v jejím případě fanoušci.

Všiml jsem si na tvém profilu, že se ne zřídka setkáš s nějakou známou tváří. Bylo nějaké setkání, na které rád vzpomínáš, které pro tebe bylo nějak speciální?

Teď nechci, aby moje odpověď vyzněla nějak blbě, ale já jako novinář tyto (nazvěme je tak) celebrity potkávám na těch všech možných akcích. Oni k tomu zkrátka patří. Na ty tiskovky oni chodí pracovně. Stoupnou si ke stojanu či baru a bulvární novináři si je vyblejsknou. Sotva si sundaj kabát a už to jede. Ale abych se vrátil k otázce – mám pár takových známých tváří, které mám v oblibě. A pokud je potkám na takové akci, tak se s nimi rád vyfotím,. Ale nedělám z nich kašpárky. Neukazuju jim, kam si mají stoupnout a co mají dělat. V poslední době jsem potkal třeba Katku Knechtovou, kterou mám rád jako člověka i jako hudebníka.

A pokud bych to měl vzít mimo práci, tak na podzim jsem se potkal s Lenny, což je hrozně fajn holka. Vážím si jí už jen za to, kolik toho ve svém mladém věku dokázala. Na koncertech předvádí neskutečnou show, užívá si to. Jakmile se ale dostane mezi fandy, tak je to úplně normální holka. Potkal jsem ji před Roxy, kde měla koncert. Stál jsem venku, byla fakt velká zima a já už se solidně klepal. Najednou se otevřely dveře a ona vyšla se svým basákem. Mířili si to někam pro kafe. Jakmile se vracela, tak jsem ji zastavil a dobrých 5 minut jsme si tam povídali.

Takže v rámci práce toho tolik ve vzpomínkách nemám, ale z osobních zkušeností nejraději vzpomínám právě na Lenny.

Na profilu jsem si všiml, že rád a často navštěvuješ hudební koncerty. K tvé práci se to asi nepojí, ale jak jsem pochopil, je to nějaká tvá záliba, tvé hobby. A tak mě zajímalo, jestli se letos chystáš na nějaké koncerty, které bys rád ostatním doporučil?

Děláme si naděje, že by mohla přijít evropská část vánočního turné, tak se ti to třeba splní. Čímž se dostáváme k naší oblíbenkyni. Jak ses o ní poprvé dozvěděl a jak je to dlouho?

Je to trochu částečně spojené s mou prací. Bylo to v roce 2012, kdy jsem si přepínal programy v televizi. Dostal jsem se k regionální televizi V1, která přehrávala pásmo hudebních klipů. Hráli i interprety, kteří nebyli úplně mainstreamem. A právě v tomto pásmu zahráli Lindseyino Spontaneous Me. No a já si řekl „ježiš, ta holka je skvělá!“ V té době už běžel YouTube, takže jsem si našel některé Lindseyiny videoklipy a moc se mi to zalíbilo. Zjistil jsem, že se líbí i mému kamarádovi a už tenkrát jsme si říkali, že by bylo hrozně super, kdyby k nám přijela. A ono to vyšlo! A to hned třikrát! Takže k Lindsey jsem se dostal náhodou, když jsem přepínal kanály v televizi.

Čímž se řadíš k takové neobvyklé skupině. Dělal jsem rozhovory s administrátory ze světa, s youtubery, dalšími známými lidmi i s obyčejnými fanoušky a většina se shodla na jednom – na Lindsey jsme narazili na YouTube. Pak přijdeš ty s tím, žes ji objevil na regionální televizní stanici. To tu ještě nebylo.

Rád bych se zeptal, které skladby patří k tvým nejoblíbenějším?

Za mě je nejoblíbenější určitě Roundtable Rival. Dál se musím přiznat, že ty skladby rád poslouchám, znám je, ale vzpomenout si na jména je pro mě trochu problém. Největší hity samozřejmě znám a jak říkám, jako první jsem slyšel Spontaneous Me.

Jak už jsi zmínil, Lindsey u nás už několikrát koncertovala. Účastnil ses některého z koncertů?

Abych byl přesný, účastnil jsem se všech jejích evropských turné. Přiznám se, že jak tu naposledy koncertovala dva dny po sobě, tak to druhé vystoupení už jsem vynechal. Mám to tak nastaveno u všech hudebníků. Vím, co očekávat a napodruhé už bych si to tak neužil.

Je nějaký moment, který bys z těch koncertů vyzdvihl nejvíce?

Mně se na Lindsey hrozně líbí (a věřím, že se to musí líbit všem fandům), jak ona umí pojit choreografii a hru na housle. To, co předvádí na tom podiu, je naprostá paráda. To je dle mého to, co k ní láká ty, kteří ji tolik neznají.

Jako šéf se tě nemůžu nezeptat, jak jsi se poprvé dozvěděl o našem fanklubu? Co si myslíš o jeho fungování a práci?

Přišel jsem na něj určitě na internetu, ale už ti nepovím, jestli to byly webovky nebo facebook. Bylo to určitě po jednom z koncertů v Praze, pravděpodobně po tom ve Žlutých lázních. Začal jsem sledovat vaše aktivity a pak jsem zjistil, že děláte i srazy. Mám kamarádku, která Lindsey také velmi hoví, takže jsme se společně rozhodli být členy komunity a pravidelně na srazy jezdíme. A musím říct, že komunita Lindsey u nás je skvělá a musím to dvakrát zopakovat. Lidé jsou přátelští, jsou do toho zapálení, dávají do toho hromadu svého volného času a je to vidět.

A já jsem člověk, kterému už není 20 let a jsem ve věku, kdy si lidé kolem mě zakládají rodiny (do čehož se zatím nehrnu). Díky fanklubu a té komunitě se tak můžu vrátit o těch pár let zpět a nebo mě to alespoň drží být mladým. Ti lidé jsou skvělí a vidět tu komunitu pohromadě je fantastická věc. V celé té skupině lidí, ať už jsou to administrátoři nebo ostatní fanoušci, jsem si našel spoustu těch, které mohu považovat za své přátele.

Já věřím a budu držet palce, aby to nejen tobě vydrželo! Jsme téměř na konci, rád bych si tu ale vyzkoušel takovou novinku. Vždy ti řeknu nějakou dvojici a tvůj úkol bude z té dvojice co nejrychleji vybrat tu, která je ti bližší. (vzhledem k Lukášovým koníčkům jsem se snažil držet oblasti hudby)

Album Lindsey Stirling x Album Shatter Me – Shatter Me
Album Brave Enough x Album Warmer in the Winter – Brave Enough
Originální tvorba x Covery – Asi možná covery
Lindsey zrzka x Lindsey blond – Určitě zrzka
Koncert venku x koncert uvnitř – Bavil mě koncert venku
teď mimo Lindsey
MTV x Óčko – ani jedno
Česká hudba x Zahraniční hudba – To není úplně jednoznačné
Sólový koncert x Festival – Sólový koncert
Hudba současnosti x 80.-90. – snažím se současnost, ale jde to i napříč léty

Na závěr bych se rád zeptal na tak tradiční otázku, že jsem na ni málem zapomněl. Kdybys měl možnost strávit jeden den s Lindsey, co byste podnikli?

Já bych to asi nechal na ní. Z toho dokumentu, který jsme konečně mohli vidět i v češtině, je znát, že je to tak skvělej člověk, že i kdyby to byl program sestaven jen dle ní, tak by se nikdo rozhodně nenudil. Ale pokud bych měl něco zvolit, tak bych jí ukázal, jak hezké město je Praha.

My děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na některém z dalších fanklubových srazů.

Profil Lukáše i s odkazem na web, kterému se věnuje, najdete zde: http://www.rozhlas.cz/lide/novamedia/_osoba/4305 .