Dnešek byl jedním z těch dnů, kdy ode všech slyšíte jen pochybnosti. Víte… když vaše vlasy vypadají špatně, máte defekt na pneumatice, a chlapec, ke kterému něco cítíte, vám řekne, že máte něco v nose…ano, jeden z těchto dnů.

No…letěla jsem do Kanady na firemní vystoupení. Od chvíle, kdy jsem se probudila, tak se vše, čeho jsem se dotkla, změnilo v pohromu. Měla jsem skvrny od deodorantu na košili, můj spálený toast vypadal jako malé brambory a poté, co se mě usměvavá dáma z American Airlines zeptala na pas, tak se mé srdce kleslo a já jsem okamžitě zjistila….že ho nemám. Zmeškala jsem svůj let. Jak jsem tak zase plná studu jela hodinu zpátky domů, tak jsem zatím přerezervovala svou letenku na poslední možný let, který by mě dostal do Kanady včas. Ale ne…nebylo tím vše vyřešené. Po rozervání své ložnice při hledání iluzorního pasu jsem zavolala mamce a mé obavy se naplnily – byl ve 12 hodin vzdáleném domě mých rodičů v Arizoně. Takže sestra skočila na letadlo, aby mi ho dovezla.

Hned, jak jsem dorazila na letiště, co mě přimělo dvakrát si zkontrolovat svoje vybavení v tašce. Jak jsem přijela na byt, tak jsem si znovu balila věci do tašky a zapomněla jsem si svoje bezdrátové zařízení. Nemohla jsem tomu uvěřit! V tom okamžiku jsem si připadala jako blbec. Volala jsem spolubydlící, která v celé téhle záležitosti fungovala jako anděl, skočila do auta a zařízení mi přivezla. Měla na na to 45 minut. :/

Snažila jsem se nepanikařit, takže jsem si koupila nějaké preclíky a sedla jsem si, abych mohla zhluboka dýchat. Jedla jsem jen jeden preclík, když se mi povedlo rozsypat celý pytlík po zemi. Hodný muž vedle mě mi pomohl je zvednout a vyhodit. Pak jsem volala mamce a skrz slzy jsem jí vysvětlovala, že jsem si rozsypala všechny preclíky. Nejdříve byla zmatená, dokud jsem na ni nespustila řetězec událostí, které se přihodily.

Takže jsem tam seděla, bez preclíků a bezmocně jsem se modlila, aby sestra i spolubydlící dorazily včas. Začala jsem si přemítat svou denní trať… bylo to opravdu jako bych čekala na taktovku v závodě štafet. Jakmile sestra Jennifer vystoupila z letadla, předaly jsme si pas, přihlásila jsem se k odbavení, vyběhla jsem pak ven a čekala na příjezd spolubydlící. Ve zbývajících 20 minutách jsem prošla kontrolou a spěchala na svůj let.

Jak jsem tak běžela k letadlu, milý muž mě pronásledoval, aby mi předal košili, která mi vypadla z tašky a jak jsem zase z letadla vystupovala, tak mi mladý misionář, který seděl vedle mě, abych nezapomněla na svůj notebook, který jsem úplně zapomněla pod sedadlem před sebou (děkuju oběma!). Jak jsem se svým vybavením dorazila do Toronta, tak mě nezajímalo, že můj let měl hodinu zpoždění a že na mě autoslužba zapomněla; alespoň jsem to zvládla!

Obvykle jsem mile působící, zodpovědný člověk, ale ten den jsem byla absolutní troska. Myslím, že se pokazilo tolik věcí a byla jsem sama sebou tak znechucená, že můj mozek doslova vypnul a prostě se přestal snažit. V momentě, kdy jsem konečně dorazila do hotelu, jsem měla jen 4 hodiny spánku, i tak jsem si přečetla svá skripta, odříkala své modlitby a šla jsem spát. Hodila jsem ten den za hlavu a slíbila si, že ten další bude lepší.

Myslím, že poučení z této příhody je takovéto: Všichni máme špatné dny, ale to neznamená, že jsme pesimisté. Všichni děláme hloupé věci, ale neznamená to, že jsme hloupí. Je důležité být schopni dělat rozdíly mezi tím, co se nám stalo a kým jsme a těšit se s nadějí na nové a lepší dny, které nás čekají!

Tento článek přidala Lindsey na svůj web 14.12.2012

Originální článek: zde