Před několika dny jsme jako fanklub vyhlásili soutěž, ve které jste měli za úkol poslat nám esej, ve kterém po svém popíšete svůj příběh na téma „Já a Lindsey“ 🙂 Z přihlášených soutěžících jsme nakonec vybrali psaní od Honzy Plešmída, který si tak za odměnu od nás převzal dvě celovíkendové vstupenky na hudební festival Votvírák. No a jak jsme slíbili, tak tady mate jeho vítěznou práci. 🙂

Dopředu varuji, že pokud někdo nemá rád srdcervoucí výlevy a řádky plné emocí, tak ať nepokračuje ve čtení. Ne vážně, bude to doják. OK, já vás varoval.

A teď teda přímo k věci. Jsem opravdu rád za tuto soutěž, za možnost si znovu zavzpomínat na ty kouzelné okamžiky a při pohledu zpět si uvědomit, jak velkou cestu a změnu člověk absolvoval. Osobně bych na téma „Já a Lindsey“ dokázal mluvit hodiny, ale tak pokusím se to tady shrnout do nějakých srozumitelných vět. Takže směle do toho.

Psal se rok 2013 a já jsem byl v podstatě tuctový exemplář mladého člověka, který se snažil na jedné straně dokončit školu a na druhé straně se uchytit v práci a zajistit si tak nějakou budoucnost. Nic extra zábavného, nic extra náročného. Měl jsem práci, přítelkyni, bydlení a vše se zdálo být v pořádku. Postupem času jsem ale začal mít pocit, že životem jen tak proplouvám a na svět kolem sebe se dívám jako cestující v rychlíku. Tenkrát mi to nepřišlo nijak hrozné, ale život se rozhodl, že je to jinak. Vše začalo mým přidělením na stavbu obchodního centra v Teplicích. Projekt to byl náročný a stálo mě to dost sil jak psychických, tak i fyzických. Doma jsem byl minimálně, v práci pořád a vzhledem k náladě a prostředí bylo jen otázkou času, než se prostě něco stane a já se přidám do skupiny těch, kterým tato stavba zničila manželství/vztah, zdraví, anebo obojí. Takových případů zde bylo opravdu hodně a i já sám jsem si jeden fyzický kolaps vyzkoušel. Střídaly se tu směny denní, noční a někdy i obě najednou. Výhodou nočních směn byla možnost si na velíně centra pustit do místního rozhlasu nějakou tu hudbu. Měl jsem pro tyto příležitosti připravený svůj oblíbený, několika hodinový hudební set, mix filmové a herní hudby. Jednoho letního večera jsem si ho pustil jako obvykle a šel se věnovat své práci. Někdy uprostřed noci jsem poprvé zpozorněl, protože z nějakého důvodu dvakrát po sobě zahrála hudba z Pána prstenů. Ta druhá byla ale nějaká jiná, zvláštní a byl v ní jakýsi dívčí zpěv. Po dohrání této skladby hudba ztichla zcela. „Jako co to je?“ „Se tam v tom někdo zase hrabal.“ Takové myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem se supějíce řítil nahoru do velína, abych zjistil, kde je problém. Rozrazil jsem dveře a nikde nikdo. Jen na monitoru počítače byl vidět pozastavený YouTube. Tentam byl ale můj set a z monitoru na mě svítilo LoTR medley – LINDSEY STIRLING. „Kdo to sakra je?“ byla první věc, co mi proběhla hlavou. Ale vzhledem k tomu, že tato medley byla opravdu povedená, rozhodl jsem se dát tomu šanci. Klikl jsem na mix písniček od Lindsey a vrátil se do práce. A přesně v tento okamžik, tímto klikem jsem odstartoval pohyb věcí, které měly můj život překopat od základů.

To jsem ale ještě tehdy netušil. A popravdě nikdy jsem nepřišel na to kdo, a jak zapříčinil tuhle situaci. Ale s odstupem času mu musím vzkázat jen jediné, „Díky“.

Toho večera jsem opravdu moc práce neudělal. Skoro u každé skladby jsem se musel pozastavovat a zaposlouchávat se do ní. Ta hudba byla opravdu chytlavá a tak nějak nutila člověka, aby ji poslouchal a cítil. Opravdovou radost mi dělaly i herní skladby. Neznám člověka, který by neměl rád Skyrim a nebo Zelda medley. No prostě bomba. Den ode dne se pomalu, ale jistě můj mix upravoval tak, že nakonec byl skoro celý plný skladeb jen od Lindsey Stirling. Několik týdnů, možná i měsíců jsem tu hudbu naposlouchával a i když byla super, pořád jsem měl takový zvláštní pocit, že tomu něco chybí. Nakonec mě to trklo až po opravdu dlouhé době. Problém byl v tom, že já jsem v hudbě nikdy neřešil interprety. Prostě jsem si vybíral písničky, co se mi líbily. Až tady najednou jsem začal mít potřebu dozvědět se vlastně něco o té Lindsey Stirling. Kdo se vlastně skrývá za tou hudbou, která mě tu už delší dobu provází a pomáhá mi přežít pracovní nasazení. Pomalu, ale jistě jsem začal rozkrývat toto tajemství a poznávat onu osobu. Čím více jsem se toho dozvídal o jejím životě, tím více jsem se toho dozvídal i vlastně sám o sobě. Najednou jsem se začal zamýšlet i nad jinými aspekty mého života. Byl jsem ohromen jejím přístupem k životu a životními názory. Můj pohled na svět se razantně změnil a já si začal uvědomovat, jak moc destruktivní a apatická má existence je. Ano, mám sice to, co každý běžný člověk okolo mě, ale co z toho? Opravdu mi to takhle stačí? A tak se vlastně hledání informací o Lindsey stalo takovým malým hledáním mojí nové a lepší cesty a přístupu k životu. Snažil jsem se také přijít na to, kde se vlastně stala ta chyba. Kdy jsem se dostal do tohoto bodu. Určitě každý trochu starší člověk mezi vámi, co čte tyto řádky, to zná. Jako mladí jste byli aktivní, plní energie a zájmů, že jste nevěděli, kterému se věnovat dřív. Pak se to ale někde změnilo a najednou neděláte nic. Jen sedíte v práci a těšíte se, až se dovalíte domů. Jak ale již řekla spousta chytrých lidí, z minulosti nic nevyzkoumáte a je třeba hledět vpřed, a jak říká Lindsey, věřit v sám sebe. Nakonec z toho vyplynul takový prapodivný seznam. Seznam věcí, co bych rád změnil, ke kterým bych se rád vrátil a věcí, co bych si rád zkusil. V tuhle chvíli už pak nic nebránilo tomu, abych se do toho vrhnul po hlavě.

Pln pozitivní energie a přesvědčení načerpaného od Lindsey jsem tedy začal. Přestal jsem klást práci na první místo a dal tam něco, co tam opravdu patří. Něco nebo spíš někdo, kdo tady pro mě byl celou dobu, moje přítelkyně. Díky Lindsey jsem si uvědomil, že i láska je důležitou součástí života a nelze ji brát jako samozřejmost, ale je třeba o ni pečovat a hýčkat si jí. Momentálně můžu hrdě říci, že vztah se mi podařilo zachránit a že z mé přítelkyně je momentálně moje snoubenka. Zároveň jsem překonal svou vrozenou lenost a vrátil jsem se zpět k několika sportům, kterým jsem se věnoval v mládí. Sice už to není taková hitparáda jako dřív (před 20ti kily), ale pořád to za to stojí. I když v Capoeiře hodně ztrácím. 😀 Ale stačí si k tomu pustit hudbu od Lindsey a máte hned pocit, že zvládnete vše. Občas, když si chci jen tak pročistit hlavu, tak nasadím sluchátka, obuju běžeckou obuv a vyrazím ven.

Vždy jsem byl také fascinován tím, jak Lindsey dokáže spojit pohyb a hudbu dohromady. Od malička jsem měl v genech zažité takové zvláštní dogma, že člověk může buď sportovat anebo se věnovat hudbě. A tady jsem najednou viděl oboje. A tak jsem dostal naprosto šílený nápad, který určitě dostala víc než polovina jejích fanoušků. Začnu hrát na housle. Upřímně řečeno po prvních pár měsících jsem si říkal, že to byl opravdu hloupý nápad a že to nemá budoucnost. Ale člověk musí věřit sám sobě a tak jsem vytrval (důležité je si i najít správného lektora, já vystřídal tři, než jsem našel tu správnou). Po více než roce snažení musím říct, že je to super a balzám na nervy. Je to sice dost těžké (alespoň pro hudební dřevo jako jsem já), ale neznám nic lepšího než si jen tak zahrát pro radost to, co máte rádi (ať už skladbu od Lindsey nebo od někoho jiného). A jelikož přítelkyně hraje na piano, tak si spolu občas i zahrajeme nějaký ten duet. Třeba „River Flows in You“ zní skvěle (piano skryje vaše falešné tony :-D). Osobně mám svůj malý hloupý sen o tom, že bych si s Lindsey jednou zahrál. Stačilo by i jen pár tónů. 

Další rozhled, který jsem si díky Lindsey rozšířil, byl ten duchovní. Upřímně nikdy jsem nebyl nějak zapálený ve věcech víry a je pro mě dost těžké v něco takového věřit, ale řekl jsem si proč se o tom alespoň něco nedozvědět. Nelenil jsem tedy a vydal jsem se navštívit různé církevní instituce. A když už jsem byl ten fanoušek Lindsey, tak jsem zkusil i tu Mormonskou. Budu mluvit zcela otevřeně. Zkušenost je to určitě zajímavá, ale prostě ne. Nejsem prostě člověk, který by dokázal zcela akceptovat existenci boha a všeho s ním spojené. Na druhou stranu, ruku na srdce, kdo z nás se někdy nemodlil ve chvíli nouze. Ať už třeba u zkoušek, v práci anebo u něčího lůžka. Věřící tedy stále nejsem, ale určitě jsem si z toho odnesl spoustu zajímavých informací a pozitivních pocitů. Bylo toho opravdu hodně, co se změnilo a v daný moment jsem byl opravdu spokojený. To jsem ale ještě netušil, co mě čeká dál. Ano věděl jsem, že Lindsey měla koncert v Praze, ale já jsem nikdy moc na takové akce nebyl a mačkání se pod podiem u nášlapů mě nijak nelákalo. Radši jsem si to užil v klidu domova. Pak se ale přiblížily mé 30-té narozeniny a s nimi dárek od mé drahé polovičky. Můžete hádat, co jsem asi tak dostal. Ano, byl to VIP lístek na další pražský koncert. V tu chvíli jsem ještě netušil, co to vlastně znamená. Ano byl jsem opravdu rád, ale tak nějak mi nedocházelo, že se s Lindsey uvidím osobně. Nechci tu popisovat průběh celého koncertu, i když by to asi spoustu lidí velice pobavilo. Řeknu to asi takhle. Momentálně je to pro mě jeden z největších zážitků v mém životě, možná i dokonce ten největší. Nakonec i to mačkání pod podiem za to stálo, příště jdu určitě znovu. Nikdy nezapomenu na ta slova podpory a pochopení, kterými mě zahrnula při našem rozhovoru (doteď se ale stydím za to, jak mi přeskakoval hlas, jak jsem byl nervózní). A i když jsem si nemyslel, že to jde, tak od toho dne jsem do všeho šel s ještě větším zanícením. Sakra Lindsey mi věří, tak to zvládnu. 😀

Ne všechny věci kolem Lindsey jsou ale veselé. Každý určitě emotivně prožíval situaci s Gavim. Já jsem na tom nebyl jinak. Ale i z této zkušenosti jsem si vzal něco pozitivního. Začal jsem se více zajímat o pomoc nemocným. A taková pomoc nemusí být vždy jen o penězích (i když to asi udělá nejvíc v dnešní době). Ono stačí třeba i jen obyčejné dárcovství. A tak od oné smutné události chodím alespoň pravidelně darovat krev, plasmu, atd. Není to sice moc, ale aspoň něco. Člověk nikdy neví, kdy dojde na něj a bude potřebovat pomoc. Ruku na srdce, kolik toho děláte vy?

Nakonec bych rád ještě zmínil jednu věc, bez které by to s Lindsey nebylo takové, jako to je teď. A to je její CZ/SK fanklub. Když se podívám po fanklubech různých interpretů, tak musím říct, že Lindsey může být ráda za to, jaký fanklub tady má a jak se lidi starají o jeho chod a hlavně o fanoušky. Všichni mají můj neskonalý obdiv a já jim děkuji za všechny akce a soutěže, kterých jsem se mohl zúčastnit. Poznal jsem díky tomu spoustu zajímavých a skvělých lidí a také si můžu ve svém deníčku odškrtnout účast na charitativní akci. Byla to moje první a byla naprosto skvělá (i přes zranění, které jsem si z ní odnesl). Je fajn dělat něco, co má hlubší smysl. Takže jen tak dál lidi. Máte moji plnou podporu.

Co říci závěrem. Lindsey je skvělá hudebnice, skvělý člověk a pro mě takový malý anděl. Její hudba a přístup k životu změnil ten můj a já jsem jí za to neskonale vděčný. Přál bych každému, aby měl možnost poznat to, co jsem poznal já.

Moc děkuji všem, co se dočetli až sem a moc u toho netrpěli. Nejsem žádný spisovatel a upřímně i slohové práce na škole pro mě byly utrpení. Spíš než esej, je tohle sled mých myšlenek a vzpomínek na téma „ Já a Lindsey“. Je mi jedno, jestli tohle bude nejlepší nebo úplně nejhorší (dost možné) výtvor, ale pokud si to přečte alespoň jeden člověk a donutí ho to se zamyslet nad svým životem, budu spokojen.

A na úplný konec snad jen užívejte si života, věřte v sebe, mějte rádi sebe a své blízké a KSLL.

HP