Kapitola 1 – Party Rock Anthem

Sedím si tak ve své kanceláři, píše se březen 2012 a s kolegyněmi si přes YouTube pouštíme pro krácení dlouhé chvíle různé skladby. Až na jednu z nich se vesměs všichni shodneme na tom, že Party Rock Anthem je pravděpodobně jeden z nejlepších letních hitů všech dob. A tak si jako další v pořadí vybíráme tento song od LMFAO. Už ani nevím jak, ale stalo se to, že jsme se začali bavit o různých coverech této skladby. A tak následuje nevyhnutelné – hledáme další a další covery, až narážíme na jeden, u kterého je napsáno: Party Rock Anthem – Violinists can shuffle too. Řekl jsem si „to bude nějaká blbost“ a klikl jsem na to.

Spustila se na nás hudba, která ve mě budila dojem, že se jedná o midi. Klip se odehrával v prostorách, které zdánlivě připomínaly můj byt a kancelář zároveň. Nenechal jsem se tím však odradit a čekal, až začne Lindsey se svým shuffle dance. Musím přiznat, že jakmile jsem ji viděl prvně, řekl jsem si „jo, ta holka je pěkná a ten tanec ji taky docela jde“, ale pro první setkání tento cover asi nebyl tím nejlepším, co jsem od Lindsey měl slyšet.Po jednom poslechu jsem video vypnul a další týden se k němu nevrátil.

Poté jsem doma opět hledal covery k Party Rock Anthem a opět narazil na střeštěně poskakující houslistku. Pustil jsem si to znovu a když bych pominul to, že mě cover jako takový příliš nezaujal, říkal jsem si „Ty vo*e, ta holka je nejen pěkná, ale ani to nadání jí rozhodně nechybí“. Po straně jsem viděl odkazy na další její videa a po chvíli mi bylo jasné, že se o ní musím dozvědět více.

Kapitola 2 – Fanklub

Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhoupal k tomu, abych něco jako fanklub založil. V pátek 17.8.2012 jsem šel z práce o něco dříve, protože jsme měli vše tak nějak rychleji hotové. Doma jsem se, jak říká klasik, tak trochu kopal do zadku. Až mi na mysl přišel ten na první pohled neškodný nápad – založím fanklub Lindsey Stirling. Vlezl jsem na blog, nastavil pár odkazů, naházel tam vše, co jsem našel (myslím tím opravdu vše) a vedle na facebooku jsem paralelně k tomu zakládal fanouškovskou stránku. Ihned jsem začal zjišťovat, jak co nejlépe komunikovat přímo s někým, kdo o tom ví co nejvíce. Jistá Katherine Wolf mi pak doporučila a předala kontakt na Jennifer S. Fletcher.

Tehdy jsem ani náhodou netušil, že je to Lindseyina sestra a už vůbec jsem neměl páru o tom, jak důležitý člověk to pro mě jednou bude. Se svou angličtinou odpovídající levelu google jsem si s ní začal psát a nechal jsem se zahrnovat hromadou rad a doporučení (kdybych byl jí, tak se asi nechám zahrnout spíše hlínou, ale ta holka se mnou měla svatou trpělivost). Psal jsem si s ní nějaký čas, až jsem si dodal odvahy a zeptal se, jestli by mohl být můj fanklub tak nějak oficiálnější. Sdělila mi, že nemají jako management to právo přidělovat mi status oficiální. Zamrzelo mě to, ale pochopil jsem. Netrvalo to snad ale ani týden a sama Jennifer mi napsala, že nakonec oficiálním fanklubem jsme (originální znění textu: „I just spoke with Ryan and we have decided to allow you to make your fan page official.“). Byl to přesně ten první velký moment, kdy jsem si uvědomil, že založit fanklub byla ta nejlepší věc, jakou jsem kdy udělal. To nadšení, ta radost… to si snad ani neumíte představit.

Fanoušků ve fanklubu přibývalo a já si uvědomil, že už teď „řídím“ něco, co by opravdu mohlo fungovat. Bohužel po chvíli přišlo období, kdy jsem musel řešit hromadu starostí ve svém zaměstnání a fanklubu se nemohl naplno věnovat. Díky bohu jsem narazil na člověka jménem Dominik Frýdl. Ze začátku jsem si říkal „ten kluk je nějakej chytrej, se mi tu někdo chce fušovat do řemesla co?“ 🙂 . Nakonec jsem však poznal, že je to v pohodě týpek a nabídl mu možnost vést fanklub se mnou (v době pracovní krize to přišlo víc než vhod). S Dominikem přišli i další kolegové a nové nápady a fanklub tak i v mé nepřítomnosti mohl běžet dál. V lednu se vše napravilo a já se mohl k práci zase natrvalo vrátit.

Od té doby prošel fanklub různými personálními změnami, došel k různým úspěchům i neúspěchům, které nás však tmelily jako partu víc a víc k sobě. Prvních 1000 fanoušků, prodej alba v ČR, Lindseyin vzkaz pro nás, adopce pandy v ZOO, srazy, natáčení ZLM, předání daru dětskému domovu v Dolních Počernicích. To vše ve mě budilo větší a větší dojem, že bych snad nejradši už nic jiného nedělal a věnoval se jen fanklubu a Lindsey, která mi mezitím svou hudbou, svou lidskostí a svou dobrosrdečností přirostla k srdci jako ještě nikdo.

Kapitola 3 – „Konečně ji uvidím“

Březen 2014 by byl měsíc jako každý jiný nebýt dvou záležitostí. Poprvé jsme si v tomto měsíci povídali s Jennifer na skype a musím vám říct, že jsem byl možná ještě víc nervózní, než před setkáním později s Lindsey. Ačkoliv se to zdá být „neuvěřitelné“, Jennifer je co se osobnosti týče Lindseyino dvojče. Ano, není tolik vidět před ostatními, chrání si své soukromí atd. Ale já za ty roky opravdu můžu říct, že mezi nimi není žádný rozdíl. Jenny byla moc milá, příjemná a po chvíli všechna nervozita okamžitě spadla. No a druhá záležitost, která udělala březen neobyčejným měsícem? Samozřejmě ohlášení evropského turné se zastávkou v Praze.

Když jsem se dozvěděl, že Lindsey dorazí, mísily se ve mě pocity radosti, pokory, dojetí a paniky zároveň. Důvod radosti byl jasný, pokoru a dojetí jsem vnímal hlavně díky práci našeho fanklubu. Nemohu se zbavit pocitu, že nebýt fanklubu, není ani koncert a může se o tom se mnou hádat kdo chce a jak chce. No a panika? „Proboha, co když mi uteče lístek, potřebuju si koupit VIP, co když to nestihnu“.. no prostě ty klasické pocity každého z nás, kdo se chtěl s Lindsey potkat. Byl jsem před výplatou a z peněženky se sypalo vše možné, jen ne to, co člověk potřebuje, aby si lístek mohl koupit. Ale protože jsme jako fanklub jedna velká rodina (což po koncertu můžu říct s víc než stoprocentní jistotou), tak se Martin Tůma uvolil, že koupí VIP lístky dva. V tu chvíli už jsme mohli začít střádat plány na to, jak by to celé mohlo vypadat.

Několik měsíců příprav bohužel ve spoustě bodů vzešlo vniveč. Náš fanklub nabízel managementu několik možností, jak se vším pomoci – průvodcovství, fotografování, prodej merch, překlady atd. Bohužel dokud budeme „jen“ fanoušci, praktikuje se toto všechno poměrně složitě. Ačkoliv alespoň k těm překladům došlo, neboť i když nám bylo řečeno, že překladatel bude, tak buď byl imaginární a nebo se zapomněl ve vedlejší restauraci u desátého piva, a tak pomáhala fanouškům s překlady naše Katka, která si tak Lindsey užila asi ze všech nejvíce 🙂 Kromě toho, že jsme se chystali na koncert jako takový, jsme v nedaleké restauraci připravovali i naši after party a tak už týden před tím vším jsem měl hlavu jako pátrací balon.

V den D jsem pak již v 9 ráno vystřelil z domu, abych celý den mohl zařizovat a připravovat vše na večer (to samé další část mých kolegů). Už v půl jedné jsme byli v restauraci a řešili vše, co nám ještě do večera zbývá. Minidvojče, které jsme pro Lindsey nechali vyrobit jako náš společný narozeninový dárek, potřebovalo učesat, zvuk na after party potřeboval připravit a naše žaludky před velkým večerem potřebovaly zaplnit. Kdybych při odchodu z restaurace ve 4 hodiny odpoledne věděl, že si zase sednu až v jednu ráno, myslím, že bych se na místě radši odstřelil 🙂 Ve finále to ale samozřejmě stálo za to.

S partou administrátorů jsme šli k místu, kudy chodil do haly celý Lindseyin tým a doufali jsme, že když už jsme měli přes Jennifer domluvené setkání s Lindsey ohledně dárku předem, že se to také bude dát uskutečnit. Bohužel nám bylo zaměstnanci agentury Fource, která celý koncert organizovala (a která celou organizaci spíše nezvládla než ano) řečeno, že to nebude možné a tak jsme nakonec s ostatními čekali na otvíračku u hlavního vchodu. S něčím takovým jsme samozřejmě raději počítali a tak nás to ani nepřekvapilo. Naopak jsme byli rádi, že jsme mohli před halou potkat nové lidi a dalším fanouškům odpovídat na dotazy. V půl šesté pak začalo vpouštění těch, co měli zakoupeno VIP. Přednostně šli ti, co měli VIP a základní lístek od TicketPro či jinak fyzicky zakoupený. Seznam těch, co měli VIP, ale základní lístek měli zakoupený přes CrowdSurge, se někde zatoulal a tak se muselo zase čekat. Čekání nám navíc „zpříjemnil“ velmi tichý a milý společník v podobě nafukovacího panáka Evropy 2, a tak jsme si měli o čem povídat. Většina z nás si při tom ale přišla spíš jako při pantomimě, neboť ta pekelná věc dělala opravdu hrozný kravál.

Nakonec se povedlo i ostatním dostat se dovnitř a poté, co si někteří zakoupili nějaký ten merch, se všichni postavili do fronty na Meet & Greet a v tu chvíli mě najednou polilo horko a šíleně se mi rozbušilo srdce. „Co si s ní řeknu? Vždyť má AJ je absolutně mimo. Co si o mně pomyslí?“, říkal jsem si a modlil se, aby vše dobře dopadlo. A najednou tam byla. Přišla se svým oblíbeným účesem v slušivém oblečku a naprosto cool botama. „Já ji opravdu vidím. Stojí přede mnou“. Takto jsem ještě chvíli vedl svůj duševní monolog, než mi opravdu došlo, co se děje. „Vždyť o tomhle jsi snil poslední dva roky, přece se ti ty vo*e nerozklepou kolena v ten nejnevhodnější moment“. Fronta přede mnou se krátila a místo toho, abych byl nervozní víc a víc, jsem se naopak uklidňoval, i když jsem stále nevěděl, co s ní pořádně povím.

Než jsem se vzpamatoval, byl jsem na řadě. A aniž bych cokoliv řekl, Lindsey spustila sama od sebe: „Tebe poznávám! Tys založil fanklub, že? Jennifer o tobě vypráví, jsi její nejoblíbenější fanoušek!“. Můžu Vám říci jen to, že jsem zůstal stát jako by mě někdo klepnul po hlavě a nebýt toho, že tam byla hromada lidí okolo mě, tak fakt možná i ta slza ukápne. Ono když vám něco takového řekne Lindsey Stirling, tak to sakra něco znamená, tím spíš, pokud víte, že setkat se s ní byl ten největší životní sen, který jste kdy měli. Řekli jsme si ještě pár slov, poděkovala mi za to, co pro ni děláme, objala mě a poté, co jsem jí předal krtečka jako svůj dárek a také knížku Erilian od Terky Janišové, se mnou zapózovala na fotku a hotovo. Poté, co přišli na řadu i ostatní, jsme ještě Lindsey předali onen narozeninový dárek, ze kterého byla víc než nadšená. Dočkali jsme se ještě společné fotografie a já od Meet & Greet odcházel s pocitem, že už v životě nic víc nepotřebuju.

Tyto řádky dopisuju 28.10., to znamená víc jak týden od koncertu, a stále se z toho okamžiku nedokážu vzpamatovat. Přesvědčil jsem se ale hned o několika věcech. Jednak o tom, že Lindsey je opravdu výjimečná osobnost, kterou kdybych měl mít u sebe častěji, než jednou za uherský rok, jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Dále jsem se přesvědčil o tom, že už v životě nepoznám moc pro mě důležitějších lidí, než je Jennifer, protože bez ní by to nebylo tak dokonalé, jak to bylo. A nakonec jsem se přesvědčil o tom, že sny se plní a ne, že ne. Ten můj se vyplnil díky tomu, že jsme jako tým nic nevzdali, díky tomu, že jsme dokázali překonat veškeré možné překážky a díky tomu, že jsme dokázali vytrvat ve svém úsilí. Bez týmu administrátorů by to nešlo a bez vás fandů taky ne. Myslím, že můžu říct, že většina z nás zažila ten nejlepší den ve svém životě (já rozhodně ano a už teď velmi pochybuju, že zažiju lepší) a tím bych asi uzavřel své sáhodlouhé povídání o tom, JAK JSEM POZNAL LINDSEY STIRLING.