Před několika měsíci jsem představila video, které shrnuje mou cestu do Keni. Letěli jsme tam s Devinem Grahamem na základě pozvání jedné turistické společnosti a vše, co jsme měli dělat, bylo dělat to, co umíme nejlépe: dokumentovat své zážitky prostřednictvím YouTube. Takže jsme šli na safari, navštívili místní kmeny Masai, jedli jídlo a dělali pro zkušenosti to nejlepší, co jsme mohli.

Připadala jsem si, jako bych nastoupila přímo do National Geographics. Zvířata byla větší, barvy byly zářivější…Téměř všechna má očekávání byla divoce předčena.

Ačkoliv bylo safari neuvěřitelné, tou pro mě nejoblíbenější věcí na celé cestě byli lidé, které jsme potkali. Afrika je vždy představována jako chudobou postižená země beznaděje; já jsem nicméně přišla na to, že je jiná. V odlehlých vesnicích, které jsme navštívili, měli lidé tak málo a i tak byli neskutečně šťastní. Z velké části to bylo také jejich skromným a zjednodušeným životním stylem. Ať už to byl šéf nebo nejchudší člověk v obci, všichni žili na stejné úrovni, domovy s jednou ložnicí, které byly vyrobené ze směsi kravského hnoje a bláta. Jejich strava se skládá z malého množství masa a rostlin, hlavní strava však pochází z pití kravské krve a mléka. I v těchto velmi pokorných okolnostech z těch lidí vyzařovalo tolik míru a dobra. Bylo to vlastně i nakažlivé v tom smyslu, že jsem jen při pohledu na jejich úsměvy cítila světlo uvnitř sebe.

Nevím přesně, co je dělá tak šťastné, ale myslím, že důležitým faktorem je to, že jsou spokojení. Nepotřebují nic navíc a ta představa „jsem lepší než Jones“ tady vůbec neexistuje. Kmen je rodina a drží pohromadě. Spíše než mentalita a la „každý sám za sebe“ tady lidé hlídají dobytek toho druhého a pomáhají jeden druhému, aby jejich úsilí bylo co nejúčinnější pro celou skupinu. Jsou loajální ke svým tradicím a k věcem, ve které věří a díky těmto vazbám k tradicím a díky tomu, že znají jeden druhého a vědí, kdo jsou, jsou na tuto identitu hrdí.

Myslím, že je hodně věcí, které bychom se od svých bratrů a sester v Keni u nás v západním světě mohli naučit. Každý den je ve vesnicích program naplněn získáváním životních potřeb – jídla, vody a přístřeší. Mám pocit, že se v „civilizovaném“ spoléháme více na brutální přežití silnějších povah, než oni. Jsme mnohem větší hrdlořezové, jsme více soutěživí, více teritoriální a přesto je litujeme?

Vzala jsem s sebou housle a zahrála skladbu v každé vesnici. Hrát pro ně bylo neskutečně úžasné, protože nikdy předtím housle ani neviděli, ani neslyšeli. Jediná hudba, kterou kdy slyšeli, je potlesk a skandování, které dělají. (Někteří lidé z Masie říkali, že předtím slyšeli kytaru). Bylo skvělé vidět, jak se jejich obličeje rozzářily a také vidět jejich úsměvy, když jsem hrála jednoduchou skladbu. Na oplátku mi zazpívali píseň. Navzájem jsme nerozuměli našim jazykům, ale to byl ten důvod, proč to bylo tak silné. Dvě zcela odlišné kultury byly schopné se propojit tím, že jsme se vyjadřovali sdílením naší formy hudby.

Tento příspěvek přidala Lindsey na svůj web 5.8.2012.

Originální článek: zde