Jsem skromná osoba a od té doby, co žongluju s nespočtem množství různých aktivit, se snažím čas využít co nejlépe. No, před čtrnácti dny jsem vystupovala v Las Vegas v MGM Casino Mansion. Zaplatili mi dost na to, abych letěla, ale když jsem viděla, že Vegas je jen 5 hodin jízdy, rozhodla jsem se jet autem. Den před odjezdem mé auto onemocnělo (automobilové problémy) a já jsem se stresovala kvůli nadcházejícím zkouškám a nechtěla jsem promarnit 5 hodin k učení jízdou za volantem. Bylo pozdě na to, abych letěla, takže řešení: autobus Greyhound. Um, ano, myslím to vážně. Podívala jsem se na jízdní řád, koupila jízdenku a ráno jsem byla na zastávce s mými houslemi, kufrem a polštářem.

Musím říct, že když využijete veřejnou dopravu ve špičce, tak potkáte velmi unikátní dav lidí, ale jízda mým autobusem, to už byla estráda jako žádná jiná. Autobus byl narvaný a já doufala, že si najdu nějaké místo k sezení. První volné místo bylo vedle roztřeseně vypadající ženy, jejíž tenké bílé vlasy vypadaly, že vzdorují všem zákonům gravitace. „Sedí tady někdo?“, zeptala jsem se nesměle. Podívala se skrze mě těma svýma malýma očima a řekla „oh, doufám, že ne.“. Tak jsem šla dál. Když jsem poodstoupila, začala se pyšně a pronikavě posmívat a chomáčky jejích načechraných bílých vlasů se pohupovaly sem a tam, když se roztahovala na celé své dvojsedadlo. Sedla jsem si na volné sedadlo, ale než jsem se stačila pořádně usadit, uslyšela jsem hrubý hlas: „Hej, někdo mi zabral místo“. Podívala jsem se a uviděla jsem hrubou, vousatou postavu, která si tlačila cestu skrz narvaný autobus směrem ke mně. Věřte mi, z toho sedadla jsem byla pryč extra rychle.

Konečně jsem našla místo vedle milé ženy z poloviny čtyřicátých let.. Tato žena byla na cestách autobusy dva a půl dne v kuse. Našetřila pár penny, aby jela přes celou zemi za svou dcerou a svými vnoučaty. Pane bože, a já si myslela, že 7 hodinová jízda do Vegas bude hrozná. Prostě jsem si uvědomila, jaký rozmazlený spratek můžu být. Tahle žena byla tak milá, smály jsme se, vyprávěly si příbehy, a říkala mi o svých krásných velkých dětech, které uvidí druhý den ráno.

V autobuse jsem se také seznámila s mírovým aktivistou, který jel do Vegas na mírové shromáždění (zní to trochu jako protichůdná myšlenka, ale co už). Potkala jsem dva veselé hippies, kteří byli na cestách po všech hlavních městech USA. A pak, protože jsme jeli do Vegas, tam byla samozřejmě skupina lidí, která jela do casina. Jeden nebo dva z nich občas zakřičeli „Vegas! Yeahoo! Gamblin Baby!“ a to mělo přimět ostatní různorodé spolucestující k tomu, aby se připojili k nadšeným výkřikům.

Nemohla jsem si pomoct, ale pobavilo mě to. Byla jsem na cestě na pravděpodobně nejhezčí koncert, který jsem kdy měla a využila jsem cestu á la Lindsey style, abych se tam dostala… autobusem Greyhound. Po sedmi hodinách povídání si se svými spolucestujícími, dělání domácích úkolů a mých neúspěšných pokusech usnout, jsem se konečně dostala z autobusu ve velmi kusovité části Las Vegas a čekala na svůj odvoz. Přijelo pro mě hezké firemní auto a rychle mě vezlo do MGM.

Setkala jsem se s koordinátorkou akce, která mě najala a sedla si ke mně a mluvila se mnou, zatímco mě maskérka dávala do kupy. Znechuceně vykřikla: „nemohu uvěřit tomu, že jsi použila autobus, aby ses sem dostala…Eeew, nejsou ti lidé prostě zvláštní…panebože, myslíš to vážně? Musela jsi sedět vedle někoho…ne, já bych to nikdy neudělala.“ Byli v naprostém šoku, že jsem vůbec uvažovala o tak primitivním způsobu dopravy. Ona a modelky v místnosti pak mluvily o tom, jak ony jezdí pouze první třídou v letadlech a chtěla jsem jim připomenout, že jsem byla ve stísněném autobusu celých 7 hodin.

Bylo jasné, že vedu úplně jiný život, než ty ženy, se kterými jsem seděla v místnosti. Nechápejte mě špatně, všechny byly neskutečně milé, a já jsem si opravdu užívala, že jsem s nimi byla, ale bylo to, jako bych mohla vidět tu čáru, které odděluje dva odlišné světy, ve kterých žijeme. Nechtěla jsem být v jejich sevřeném světě pravidel a stigmat. Když jsem byla v tom velkém Greyhoundu, řadila jsem se do jiného okruhu lidí, než byli moji spolucestující. V pokřiveném smyslu to bylo jako kdybych si myslela, že jsem lepší než oni. Ale upřímně řečeno, všichni – až na tu bláznivou ženu s bílými vlasy – byli ke mně velmi laskaví a přátelští. A kromě toho, dávala jsem jim za pravdu. Jela jsem autobusem; kdo jsem byla, že jsem se cítila povýšeně? Jak jsem tam seděla v tom krásném hotelovém pokoji a poslouchala ty ženy, jak s odporem mluví o veřejné dopravě a také to, jak se arogantně chlubily svými nároky na svou vlastní údržbu, byla jsem tím trochu znechucená. Uvědomila jsem si, že jsem víc ten cestující v autobusu než někdo vystupující v MGM.

Opakuji, cítila jsem se hrozně kvůli mému dřívějšímu názoru na lidi v autobusu. Způsob, jakým o sobě ty ženy mluvily, mě upozornil, že jsem předtím měla ponižující náhled.

V „Anatomii Míru“ se mluví o důležitosti vidět lidi jako lidi a ne jako produkty společenského hlediska. Každý má naděje, obavy, vášně a lidi, které milují. To je to, co je dělá lidmi. Navíc jsme dle mého názoru děti Boží, každý z nás má božskou hodnotu a to je mnohem víc, než jakékoliv hodnoty, které společnost může přisoudit.

Pokud vidíme lidi v tomto světle, tak najednou nejsme tak rozdílní.

Originální článek: http://www.lindseystirling.com/lindsey-blog/bus-ride-of-people/