WALLINGFORD – Lindsey Stirling, houslistka hrající na elektrické housle a tanečnice odstartuje své turné po Spojených Státech Amerických 11. července v divadle Toyota Oakdale.
Její hvězdnou kariéru odstartoval kanál na YouTube, na kterém kombinuje instrumentální hudbu s tancem a příběhy zachycenými ve videoklipech. Video k jejímu originálnímu singlu „Crystallize“ má v současné době více než 155 milionů zhlédnutí.
„Připadá mi to neuvěřitelné,“ vyjádřila se Lindsey. „Je to naprosto šílené.“
Její další turné se točí okolo vydání třetího studiového alba, „Brave Enough“ – to je oznámeno na 19. srpna.
The Record-Journal si Lindsey pozval do svého pořadu „On The Record: Music“ o pátečním odpoledni, aby spolu prodiskutovali nově vycházející album, turné a čerstvě vydaný single „The Arena“ – který měl v pátek na YouTube již přes 2 miliony zhlédnutí.
Rozhovor vedli webový producent Farrah Duffany a autor JP’s Music Blogu Jim Pasinski.
Víme, že vaše turné odstartujete 11. července v Oakdale, vaše třetí studiové album je na cestě a zrovna jste vydala nový singl, ale než se k tomuto vůbec dostaneme, mohla byste se krátce představit a povědět nám, jak jste se vypracovala tam, kde momentálně jste?
Jmenuji se Lindsey a jsem houslistka. Odjakživa jsem byla velmi kreativní a hledala jsem si neokoukané způsoby, díky kterým bych mohla vyjádřit sama sebe. Hrála jsem klasickou hudbu na housle od svých šesti let. Když jsem se dostala do období dospívání, prožila jsem menší syndrom vyhoření, tudíž jsem se snažila najít si k houslím svoji vlastní cestu, nějak je oživit.
Začala jsem skládat vlastní hudbu, přidávat ke hře tanec a vtipné kostýmy. Nyní můžete moji tvorbu vidět díky YouTube. Pořád tomu občas nemůžu uvěřit, když si uvědomím, že si vydělávám na živobytí tím, co začalo jako možnost ke znovuobjevení mé vášně k houslím. Jen jsem chtěla být více nadšená ze svého vlastního díla. V současnosti cestuji po celém světě a mám možnost sdílet s tolika lidmi to, co nejvíce zbožňuji.
Někdy se musím štípnout do ruky. „Pane bože, nevěřím tomu, že se to opravdu děje,“ a já to miluji.
Vaše nové album nesoucí název „Brave Enough“ vychází 19. srpna. Uslyšíme hodně z nových skladeb během vašeho letního turné?
Budeme hrát několik skladeb… z nového alba budou čtyři, jsem z toho opravdu nadšená. Tohle album je pro mě úplně odlišné. Překvapí hodně lidí, ale zároveň je v něm hodně Lindsey, kterou mí fanoušci už dobře znají, a tudíž je navnadí.
Podle mého je to perfektní a vyvážený mix starého a nového. Z toho jsem doopravdy nadšená. Na letním turné zahrajeme dvě skladby, ke kterým jsem přizvala zpěváky, a dvě vyloženě instrumentální.
To je pěkné. Nemohli jsme si nevšimnout nového singlu – „The Arena“ – ten je striktně instrumentální, je nabitý rockovým podtextem a podle mého je videoklip inspirovaný filmem Šílený Max (Mad Max), je to pravda?
Ano, to je správně, chtěli jsme smíchat dohromady Šíleného Maxe a Hořícího muže.
Mohla byste nám povědět něco víc o tom, co vás vedlo k natočení tohoto prvního singlu? Kde jste pro něj a pro jeho video našla inspiraci? Jistě, uvedla jste Šíleného Maxe, ale mohla byste to trošku rozvést?
První myšlenka pramenila z touhy natočit post-apokalypticky působící arénu. Hlavní inspirací pro klip i skladbu byl citát, který se objevuje na samém začátku videa a který jsem si přinesla s sebou do studia – je to zkrácená verze nádherného citátu Theodora Roosevelta pojednávajícího o tom, že bychom si neměli nic dělat z kritiky přicházející od ostatních lidí.
Nezáleží na kritikovi ani na člověku, který poukazuje na to, kde ten silný klopýtl nebo kde si ten, kdo se odvážil do něčeho pustit, mohl počínat lépe. Uznání patří člověku, který je v aréně; člověku, jehož obličej je skutečně pokryt prachem, potem a krví; který statečně zápasí; který chybuje a stále znovu nedosahuje svého cíle; který zná obrovské nadšení a obrovské zanícení a vyčerpává se ve věci, která za to stojí; který v nejlepším případě nakonec ochutná triumf velkého úspěchu, a v nejhorším, pokud jej potká nezdar, alespoň selhal, když se něčeho velkého odvážil. Jeho místo nikdy nebude tam, kde dlí neslané, nemastné a ustrašené duše, jež neznají vítězství ani prohru. – Theodor Roosevelt
(Na začátku videoklipu je pouze označená část.)
Je to nádherný citát, kéž bych si ho zapamatovala celý… velmi mě inspiroval a já chtěla vytvořit video znázorňující lidi, kteří jsou uzavřeni ve své vlastní aréně. Ať už dělají cokoli. Já a Derek Hough jsme tančili a náš tanec měl vyjadřovat vztahy a odsuzování ve vztazích. Pak tu byli bojovníci reprezentující mužnost a matka s dcerou symbolizující mateřský vztah. Jsou to velmi odlišné scénáře, ale nakonec jsou všichni v aréně a všichni podléhají kritice okolních diváků.
Pak se posuneme o krůček dál… najednou je obecenstvo prázdné kromě nás samotných, kteří se díváme sami na sebe a soudíme své skutky, což má znázorňovat sebekritiku a skutečnost, že my jsme sami sobě nejhoršími kritiky.
Nakonec zvládneme dokončit svá vystoupení… jsme osamocení v aréně, což je situace, do které se všichni z nás chtějí dostat. Doufáme, že se dostaneme do takového bodu, kdy se nebudeme trápit tím, co si o nás myslí ostatní, ani tím, co se nám samotným nelíbí.
Tohle je náš vytoužený cíl, kterého se velmi těžko dosahuje, a tento klip popisuje naši cestu.
Zbožňuji vaši hudbu, obzvláště pak instrumentální skladby… Když je píšete, přemýšlíte i o dodání textu? Nebo je vám od počátku jasné, že to bude striktně instrumentální kousek?
K instrumentálním skladbám a ke skladbám s vokály přistupuji velmi odlišně. Nemyslím si, že bych někdy došla do studia a řekla si, „co se stane, stane se“ – obvykle jsme předem dohodnutí, jestli ten den nahráváme skladbu s vokály či ne, a podle toho se ke skladbě postavíme. U instrumentální skladby se totiž pokouším vytvářet úplně jiný náboj. Musíte jednoduše stanovit tyto věci již na samotném začátku a pak se jimi řídit.
Všiml jsem si, že jste nedávno spolupracovala s Pentatonix na skladbě „Radioactive“ nebo jste si také přizvala Lzzy Hale. Je tu ještě někdo s kým byste si přála spolupracovat?
Jedna z věcí, která je na tomto albu skvělá, jsou uskutečněné spolupráce s lidmi, o kterých jsem vždy snila. To bylo vážně úžasné. Pracovala jsem s Christinou Perri a také s Riversem Cuomem z Weezer, jsem velkou fanynkou Weezer. Když jsem byla střední škole, byla jsem členkou kapely. Přáli jsme si, abychom zněli jako oni. Také jsem pracovala s Andrewem McMahonem, zbožňuji Something Corporate či Jack’s Mannequin.
Všechno jsou to lidé, které obdivuji už velmi dlouho… Nemůžu uvěřit, že se objeví na mém albu.
Lidé se jistě těší na váš koncert 11. července. Co od vás mohou očekávat? Viděli jsme vaše videa na YouTube a jak skvěle do sebe pasují, ale jak je to s koncerty, co můžete nabídnout naživo?
Pamatuji si jeden úsměvný moment, když jsem nechtěně zaslechla cizí rozhovor. Dotyční si to neuvědomili nebo si mě nevšimli… Říkali, „Zajímalo by mě, jestli tančí nebo se pohybuje po podiu?“ „Jo, to by bylo fakt super, možná se hýbe jen trošku a pomalu.“
A já si pomyslela, „Božínku, budou vážně překvapení.“ Je to velmi, velmi energické vystoupení. Je plné choreografií. Mám tanečnice a já tancuji s nimi. Je to velmi náročná a vyčerpávající show a já to velmi zbožňuji. Je plná energie a života. Všechno od převlékání kostýmů až po zvláštní a vtipné efekty.
Chci, aby to něco znamenalo. Doufám, že lidé budou odcházet nejen pobavení, ale také motivovaní k tomu, aby šli svojí vlastní cestou a dělali to, co je baví a naplňuje. Doufám, že budou příjemně překvapeni.
Zhlédl jsem jiný rozhovor, ve kterém jste zmiňovala „Crystallize“ jako skladbu a video, které všechno změnily. Bude to jedna ze skladeb, které 11. července zahrajete?
Obvykle to nerada prozrazuji, ale budeme hrát „Crystallize“… to vám můžu zaručit. Myslím, že kdybych tuhle skladbu nezahrála, lidé by byli zklamaní. Je to jedna ze skladeb, o kterých můžu prohlásit, že je budu hrát vždy, tudíž i tentokrát.
Ta má od vydání už nastřádáno 155 milionů zhlédnutí, což je neuvěřitelné.
Ach, ano, je to pro mě neuvěřitelné. Naprosto šílené.
Jaký je to pocit poté, co vydáte nové video na YouTube? Například v úterý jste jedno vydala. Jste ve stavu očekávání, aktualizujete každých pět minut stránku a kontrolujete počítadlo zhlédnutí a reakce diváků? Jak vypadá váš den, když vydáváte nové video?
Zveřejňování videa je pro mě jako Štědrý den o Vánocích. Jsem vážně nadšená. Na tomhle videu jsem pracovala celé měsíce. O nápadu k „The Arena“ jsem přemítala již před šesti měsíci, kdy jsem skladbu psala. Na scéně pracujete velmi tvrdě. S Derekem jsem tvrdě dřela na choreografii, také jsem musela vymyslet kostýmy pro dotvoření celého efektu. Zabere to opravdu hodně času. Je to vzrušující. Jsem pevně spjatá se všemi svými videi. Také jsem jej editovala… Vlastně jsem byla vzhůru celou noc… Upravovala jsem barvy, barevné vyvážení. A konečně po vydání sleduji Instagram a hledám snímky z klipu, které fanoušci sdílejí, čtu si jejich reakce a komentáře. Je to skvělé, když vidíte své dílo, na kterém velmi dlouho potají pracujete, jak se konečně dere na světlo a je dostupné všem na celém světě, který s ním interaguje.
Je to jako Vánoce. Zbožňuji to. A je to opravdu vzrušující.
Myslíte si, že se na turné těšíte hlavně proto, že se budete moci podělit s fanoušky o vaši roční, šestiměsíční práci?
Jistě, proto tak moc miluji turné. Práce ve studiu je pro mě tím nejtěžším. Je složité být zamčena v místnosti a tvořit, cítím se pak trochu jako ve vakuu. Každým dnem doufám, že napíšu něco úžasného. Je to pro mě trošku stresující, znovu a znovu se cítím naprosto bezbranná. Ale pak se dostanu ke tvorbě videí… kdy si to lidé konečně užívají. Ale pak vyrazíte koncertovat, vystupujete před publikem a doslova v reálném čase se podíváte někomu do tváře a vidíte ten úsměv, reakci na to co děláte. Vy jim předáváte energii a oni předávají energii vám. Je to úžasné propojení. Nevidíte do obličeje někomu v Číně nebo v Brazílii, když se dívá na vaše video na internetu. Tohle je jiné, je to v tu chvíli, v té samé místnosti, kde se všichni společně bavíme.
Je to úžasné. Nemůžu se dočkat, až se k tomu opět vrátím. Moc se mi po turné a cestování stýská.
Přeložila: Kateřina Vaculová, K*