Napsáno Laurie Nilesovou
Publikováno 1. Října 2014

 

Kdo je v dnešní době nejvíc viditelnou, nejvíc populární houslistkou v Americe? Bezkonkurenčně je to Lindsey Stirling.
Ale zatímco se milióny fandů ženou na její vystoupení a sledovat její propracovaná youtubová videa, kritici se na ni ženou z obou stran stolu: Co si myslí, že dělá, transformovat klasickou hru na housle v pop? Co to dělá, hrát pop na housle? Myslí si, že je tanečnice? Houslistka? Gymnastka? Kameramanka? Skladatelka? Herečka? Hraje dubstep, hip-hop, hudbu z muzikálů, novodobou hudbu nebo klasiku? Proč a jak se ohýbá při tanci do tolika nepřirozených úhlů? Při rozhovoru s Lindsey vyšlo najevo, že nesmýšlí o hudbě stejně jako ostatní hudebníci. Ona neskládá jenom song; ona skládá celou scénu. Ta scéna obsahuje i hudbu – ale to je jenom malá část. Také má pohyby, světla, krajinu, kostýmy, příběh, téma, tanec a další proměnlivé rozměry.
Její způsob myšlení jí moc uznání v roce 2010 nepřinesl, když se Lindsey účastnila 5. série Amerika má talent. Dostala se až do čtvrtfinále, ve kterém však byla neuvěřitelně ponížena porotcem Piersem Morganem. Tato porážka pro ni možná byla to nejlepší, co ji potkalo; vytrvala v budování a zlepšování vlastních nápadů a o dva roky později publikovala své průlomové video, Crystallize, které přilákalo závratných 103 milionů lidí ke zhlédnutí na YouTube. Ve videu tančí v ledovém paláci (postaveném Brentem Christensenem) zatímco hraje na své housle ve stylu, který by mohl být kategorizován jako lehký dubstep.
Nyní, ve věku 27 let, už vydala 2 alba, první album se jménem Lindsey Stirling v roce 2012, a druhé – Shatter me – v tomto roce (2014). Vytvořila propracovaná živá vystoupení, kompletně s tanečníky, videem, kostýmy a světelnými efekty a momentálně je uprostřed svého turné v Evropě a v Severní Americe, které čítá 77 vystoupení.
Lindsey vyrostla v Mormonské komunitě v Arizoně a chodila na Brigham Young University v Provu, Utahu a studovala filmařinu – zkušenost, která určitě tvarovala její pohled na tvorbu a připravila ji pro točení vlastních videí. Mluvila jsem s ní telefonicky na začátku září ohledně toho, co pro ni znamenají její housle, jakou má představu o svých videích a turné, proč jí nerozumí klasičtí hudebníci a o současném návratu k lekcím hry na housle v Colburnské škole v LA.

 

Laurie: Kde ses narodila a co tě přivedlo k tomu, abys vzala housle do rukou?

Lindsey: Narodila jsem se v Santa Anně v Californii. Moji rodiče milovali hudbu, a když jsem byla malá, pouštěli doma klasickou hudbu na starém přehrávači. Také brali mě a mé sestry na orchestrální koncerty v LA – spousta koncertů se pořádá zdarma v parku ve společenském centru. Vystavená takovému množství klasické hudby jsem došla k závěru, že houslisté jsou největšími hvězdami orchestru. Dneska děti vidí v MTV Taylor Swift nebo Katty Perry a chtějí být jako ony. Ale já jsem byla vystavena orchestrální hudbě, a pokaždé, když jsem viděla sólo houslisty, jsem si říkala, „To je hvězda!“ A to byla taková má ikona, má obdoba rockové hvězdy: Houslista.

Laurie: Jak jsi vyrůstala, nepochybně jsi pocítila vliv popové hudby… Napadlo tě někdy přejít ke kytaře nebo něčemu takovému? Co tě přimělo zůstat u houslí?

Lindsey: Víš, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Jako dítě jsem prosila o lekce a bylo to něco, co jsem vždy milovala. Raději než abych se toho vzdala, když jsem se začala cítit na dně, jsem chtěla být víc kreativní, být schopná vytvořit vlastní dílo, a ne jenom hrát to, co vytvořil někdo jiný. Takže raději než měnit nástroj, nebo vzdát něco na čem jsem tak tvrdě pracovala, jsem si řekla: „Ne. Potřebuju doladit housle, aby seděly mně, a ne abych já seděla houslím.“

Laurie: Vypadá to, že každé tvé vystoupení se skládá z mnoha elementů. Jak se připravuješ na halová vystoupení a co všechno z toho je tvoje vlastní vize, když je dáváte dohromady?

Lindsey: Když plánujeme turné, jsem zapojena v každém kousku vystoupení. Mluvím s  osvětlovačem o barvách pro každou skladbu podle toho, které se mi k nim hodí. Pro toto turné jsem navrhla rozvržení pódia: podstupnice, kde budou obrazovky a jaký budou mít tvar. Dívala jsem se na videa a vybrala jsem ta, která se na nich udou přehrávat. Stanovila jsem pořadí všech songů. Pomohla jsem navrhnout designérům kostýmy – některé jsem si ušila sama, některé udělali designéři. Jednoduše – za vším hledejte mě.

Takže se dá říct, že jsem v podstatě „kreativní režisér“ turné.

Laurie: Jsi zapojená v tolika věcech, jak víš kdy přenechat povinnosti na jiných? Jak hledáš lidi, kteří rozvíjejí tvoji vizi dál?

Lindsey: To bylo největší výzvou, protože důvodem, proč jsem se mohla úspěšnou, je, že jsem byla umělec typu: Udělej si sama. Nemohla jsem nikoho přinutit věřit ve vizi, jakou jsem měla, nemohla jsem nikoho donutit té vizi rozumět nebo ji taky vidět. Takže jsem to musela udělat všechno sama a dokázat to lidem. Jsem na to zvyklá a miluji, když jsem částí všeho – ale to nemůžete… Nemůžete ovládat a kontrolovat všechno. Hlavně v tomhle roce se věci stávaly většími a šílenějšími, musela jsem se proto naučit věřit lidem a svěřit povinnosti i ostatním. Můžu toho být součástí, můžu přicházet s nápady, můžu dávat návrhy a potom musím nechat realizaci na ostatních. Utvořila se mezi námi zpětná vazba: oni udělají práci a já ji okomentuji. Bylo těžké to tak udělat, ale je to nutné.

Laurie: Musíš mít úžasné komunikační schopnosti, neříkáš jim jenom, co mají udělat… Ty jim předáváš svoji vizi. To není vždy úplně jednoduché popsat slovy!

Lindsey: To opravdu není!

Laurie: Jaký je rozdíl mezi tvorbou videa a tvorbou koncertního vystoupení?

Lindsey: Snažím se to rozdělit na dvě odlišné věci, ačkoli občas je zábava pokusit se přivést song k životu přímo na pódiu, jelikož lidi ho mají spojený s videem. Například Crystallize, nechala jsem promítat za mě video z ledového hradu, kde byl song natáčen –beze mě– pouze pozadí ledového hradu. Jakmile se video spustilo, lidé si ho okamžitě spojili s klipem a jejich paměť se přesunula do okamžiku, kdy klip viděli poprvé. To byl pro mě fascinující okamžik a pro mnoho mých fanoušků také. Dokonce jsem během prvního turné zařídila, aby k tomuto songu sněžilo. Chtěla jsem ho pro lidi uvést k životu a udělat ho kouzelným.

Jindy se tyhle dvě věci snažím zase rozdělit; Chci, aby to byl úplně jiný zážitek, když fanoušci ten song slyší živě, oproti tomu, když sledují video. Ale mám několik zásad, které ráda dodržuju. Většinou se mé nápady ohledně hudebních videí a živých vystoupení točí okolo toho, co ta daná skladba reprezentuje. Například, když jsem začala ve studiu psát song, tak jsem hned věděla, že mi připomíná piráty, s čímž jsem začala pracovat, a nazvala jsem ho Master of Tides. Ještě předtím, než byl song dokončený, jsem věděla, že ve videu budu za kapitánku pirátů, na scéně budu doprovázena tanečníky v kostýmech pirátů… A to bylo celé téma songu. Měli smyčce –sehnala jsem opravdu levné houslové smyčce — a používali je jako meče na pódiu.

(součástí videa jsou slovenské titulky)

Ve videu vynikne jiný typ kreativity; můžete dělat věci, které nemůžete realizovat na pódiu. Je to podobný koncept, akorát pokaždé v jiném provedení. Někdy je to více divadelní provedení na pódiu a více fantastické se speciálními efekty na videu.

Laurie: A kolik vystoupení jsi už měla?

Lindsey: Za poslední dva roky okolo 200.

Laurie: To musí být hodně psychicky vyčerpávající. Jak dlouho takové vystoupení trvá a jak během něj dokážeš nezkolabovat?

Lindsey: Je to extrémně fyzicky vyčerpávající. Teď máme tanečníky. Prvně jsem si myslela, že to budu mít díky nim lehčí, ale ve skutečnosti mi to ztížili, protože s nimi musím držet krok a stíhat choreografii. Ale vystoupení se díky nim stane mnohem poutavější, více pohybu pozvedne atmosféru. Píši skladby tak, aby inspirovaly k tanci. Koncert je dlouhý hodinu a půl a za tu dobu mám jen krátkou chvilku uprostřed koncertu, kdy si můžu jít sednout a vydechnout. Mám dvě skladby, během kterých sedím na židli, a doprovod hraje na piano. Je to ta část přibližně v polovině vystoupení, kdy opravdu potřebuji chytit dech, a potom můžu zase pokračovat. Ale ano, potřebuji být v opravdu dobré kondici. Tohle poslední turné… Nikdy jsem neměla lepší fyzičku než před koncem turné! Máme koncert každý večer a to je obrovská zátěž pro tělo, spousta cvičení. Po každém vystoupení děláme sedy-lehy, a když mám volný den, tak pravidelně cvičím.

Laurie: Co si myslíš o tom, že klasičtí hudebníci nedokážou pochopit to, co děláš?

Lindsey: Já se opravdu hodně inspiruji klasickou hudbou a to je znát i v mém elektronickém stylu. Snažím se z toho udělat spojení všeho, co miluji, ať je to klasika, elektronická hudba, rock nebo keltská hudba. Někdy slýchávám fanoušky mluvit o tom, že jsem nejlepší houslistka na světě. Proboha, to nejsem. Na světě je tolik houslistů, kteří umějí hrát mnohem lépe než já. Já se ani nesnažím být nejlepší houslistkou na světě, a opravdu si nemyslím, že jí jsem. Ale podle mě je důležité, aby si lidi uvědomili, že to, co dělám, dělám proto, že to miluji. Našla jsem způsob, jak přitáhnout k houslím mladé, kteří by si k houslím nejspíš nikdy cestu nenašli. Neznamená to, že je to lepší nebo horší – pouze nové, rozdílné. Nikdy jsem neměla pocit, že by se lidi měli škatulkovat. Jenom proto, že jste houslista, nemusíte hrát klasickou hudbu; to, že nemáte ideální postavu, neznamená, že nemůžete být tanečníci. Chci žít život bez omezení, kde vám nikdo předem neurčuje, co máte a co nemáte dělat. A doufám, že to lidé dokážou vnímat pomocí mé hudby; je to o tom být svěží, být inovativní a činit věci znovu zábavnými. Protože jsem to zčásti přestala milovat a chtěla jsem to zpět. Chtěla jsem si hraní znovu zamilovat.

Laurie: Co se stalo, že jsi to přestala milovat?

Lindsey: Nejsem si jistá. Myslím, že jsem cítila únavu, jistý pocit vyhoření. Víte, hraju na housle už roky, od mých 6 let, a na konci puberty jsem si uvědomila, že to nemiluji, že mě to nebaví, nechtěla jsem se prosadit na poli hudby. Tak nějak jsem neměla chuť v tom pokračovat a bylo to jako bojovat sama se sebou: nemohla jsem to vzdát, nemohla jsem přestat, ale cítila jsem, jak moje schopnosti upadají, protože jsem se o ně nestarala.

Uvědomila jsem si, že potřebuji hrát hudbu, kterou já sama ráda poslouchám. Když zapnu rádio, co vlastně hledám? Když si kupuji hudbu, co hledám? A tak jsem začala být kreativní a najednou se moje vášeň pro hraní znovu vrátila, ještě silnější než byla kdy předtím.

Laurie: Máš nějaké pomůcky, které mohou dostat děti, které by se chtěly inspirovat?

Lindsey: Ano, mám dvě sbírky not s covery a potom Fantom of the Opera medley. Ke všem je nahrán doprovod na klavír, a také jsou u nich přiložena CD, na kterých jsou nahrána pozadí ke skladbám. A k mojí vlastní hudbě vycházejí jednotlivě bloky s notami. Většina mých originálních songů má MP3 s nahraným doprovodem a příslušné noty, které se dají sehnat v internetovém obchodě zde: Lindsey Stirling violin Sheet music.

Laurie: Rozumím tomu dobře, že používáš oba druhy houslí: akustické i elektrické, konkrétně Yamaha Silent Violin Pro. Co můžeš udělat s elektrickými houslemi a nemůžeš s akustickými? Které věci ti to pomohlo prozkoumat?

Lindsey: Mají velmi rozdílný zvuk. Někdy miluji klasiku, překrásné teplo dřevěných houslí – to je prostě něco, co nemůžete nahradit. Elektrické housle produkují extrémně čistý zvuk, takže když si chcete hrát s efekty, mnohem lépe se ten zvuk upravuje a je jednodušší vykouzlit přesně ten zvuk, který chcete. Ráda používám rozdílné housle pro různé songy. Velmi ráda si převlíkám různé kostýmy, a je super vnímat housle jako doplněk kostýmu a vzhledu. Například hraju song, kde jsem chtěla, aby ty housle lehce zářily, protože můj kostým a choreografie se přímo nabízely k tomu, aby zářily v temnotě. Nebo jiná, kde jsem vytahovala třpytivé housle z pirátské truhly – protože to je vystoupení s pirátskou tématikou, a to umožňuje, aby housle nebyly pouze nástrojem, ale také kouskem příběhu a světa, který jsme vytvořili pro tuto šou. A proto jsem hledala a hledala nějaké housle, které bych mohla nazdobit, a elektrické housle se k tomu přímo vybízejí, můžete si je přizpůsobit k obrazu svému, jak vás jenom napadne. Nejraději mám housle značky Yamaha, a myslím, že se jejich vývoji věnovali opravdu dlouho a pečlivě po mnoho let. Elektrické Yamahy, které používám teď, jsou mnohem lepší oproti mým prvním elektrickým houslím z roku 2000 (které byly také Yamaha). Je ohromující, jak hodně je dokázali zlepšit, a pořád nepřestávají ve vývoji. Rozhodně mají nejvíce čistý a hřejivý zvuk a nejméně hluku od smyčce ze všech elektrických houslí.

Laurie: V jakých směrech se zlepšily za posledních 14 let?

Lindsey: Bylo na nich hodně těžké zvládnout dynamičnost – hodně elektrických houslí je takových, že mohou zachytit smyčec ke strunám a to prostě vytvoří hlasitý zvuk, zesílený. Ale tyhle jsou velmi citlivé na dynamičnost, kterou do toho vložíte, a na to, jak hodně tlačíte na smyčec. Navíc mají velmi slabý zvuk smyčce, který je těžké zachytit. Bývával to také velice nevýrazný a plochý zvuk, ale teď už dostal přidáno na „hřejivosti“, na kterou si velmi potrpím.

Laurie: Kdy používáš akustické housle a jaké druhy akustických houslí vlastníš?

Lindsey: Mám housle od Roth, jsou okolo 80 let staré. Miluji je, jsou to housle vyrobené v Německu.

Laurie: Pořád je používáš během koncertů, nebo používáš jenom elektrické?

Lindsey: Samozřejmě, že je používám, hlavně uprostřed vystoupení, když hrajeme akustické verze. Já prostě musím použít dřevěné housle, elektrické nikdy nezvládnou ten správný zvuk.

Laurie: Máš nějakou radu pro teenagery, kteří se rozhodují, zda přestat s houslemi či ne?

Lindsey: Je velice důležité procvičovat, hlavně stupnice. Klasická hudba je velmi dobrá a nepostradatelná, pokud se chcete zlepšovat a získávat více dovedností. Ale zároveň si myslím, že je důležité, aby to samo o sobě bylo pro děti odměnou – aby to byla zábava. Pro mě to byla jednoduše hra na housle. Milovala jsem poslech Marka O’Connora; on byl v podstatě třešničkou na pomyslném dortu, jako sladký dezert po hlavním chodu. Nejdřív jsem se naučila a procvičovala stupnice, potom jsem se teprve mohla začít učit hrát v tom pravém slova smyslu. Takže pokud si chtějí zahrát nějaký song od Katy Perry nebo se chtějí naučit song od Lindsey Stirling, tak tu existuje jistá rovnováha. Musíte tvrdě pracovat na stupnicích a na schopnostech a na klasice, ale zároveň to musí být zábava. Připojit se ke kapele, najít si cestu, jak to udělat zábavným, jinak je velice lehké „vyhořet“, a to je důvod, proč lidi přestávají.

Laurie: Procvičuješ pořád nějak, děláš některá z těch výše zmíněných cvičení?

Lindsey: Ano. Vlastně jsem začala znovu chodit na lekce po 10 letech a myslím, že to byl skvělý nápad. Jsem jako zrezivělé auto, které potřebuje hodně údržby (pozn. ano, tohle o sobě prohlásila sama Lindsey). Cítím se, jako kdybych začínala znovu, pracuji na obnovení úplných základů. Nalaďuji se!

Laurie: Nikdo na to není nikdy dost starý nebo příliš dokonalý.

Lindsey: To je pravda.

 

Zdroj: http://www.violinist.com/blog/laurie/201410/16239/
Překlad: externí spolupracovník Daniel Hloušek
Korekce: K*