Před tím, než jsem měla booking agenta, jsem si zarezervovala show v Itálii. Protože jsem si všechnu korespondenci zařizovala sama, a protože VŮBEC neumím italsky, tak se několik poměrně důležitých detailů ztratilo v překladu.

Jakmile jsme se rodiči přijeli do Itálie, byli jsme na letišti uvítáni Riem, našim řidičem, který nás odvezl na festival, který se nacházel v lesích Courmiure. Tam jsem se poprvé setkala se zaměstnanci festivalu.

Od chvíle, kdy jsem vystoupila z auta, jsem ve vzduchu cítila zvláštní pocit. Všichni se snažili dychtivě připravovat na další den a přesto nikdo nevypadal nervozně. Bylo to docela protichůdné; všichni se zdáli být tak šťastní! Každý měl na sobě zajímavé kombinace oblečení: kostkované pyžamové kalhoty se vzorovanými košilemi, svetry a většina z nich měla na sobě řadu barev, které bych si normálně nepředstavila vedle sebe; tak jako tak, tady v lesích to vypadalo jako kompliment volnopocitové cikánské atmosféře.

Jak jsem tak šla a pozorovala krajinu, zdálo se mi trochu divné, že se lidské tváře „rozsvítily“, když jsem prošla okolo. Chodili ke mně, nervozně se představovali a říkali, jak jsou šťastni, že tam jsem.

„Oh… Já jsem taky ráda, že jsem tady“, odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá tím, proč byli tak nadšení, ale byla jsem polichocena.

Bylo více a více zřejmé, že ti lidé věděli, kdo jsem. Jak jsem procházela táborem, lidi se na mě dívali více a šťouchali do svých přátel a ukazovali mým směrem. Neustále za mnou běhali a zdvořile žádali o fotografii s nimi a nebo jestli bych se jim mohla podepsat. Cítila jsem se jako celebrita, lol! Bylo tam i několik případů, kdy jsem šla kolem skupiny dívek a ty začaly skákat nahoru a dolů a křičet nadšením. Bylo to tak neskutečné. „Proč jsou ti lidé ze mě tak nadšení?“ ptala jsem se sama sebe. „Jsem jen YouTuber“..

Poté, co jsme se sešli s pracovníky, nás Rio odvezl zpět do města. Jak jsme procházeli městem, tak jsme všude viděli pověšené plakáty k tomu festivalu. K mému údivu, to byly velké plakáty…plné…mě? Vytáhla jsem brožuru, kterou jsem od nich dostala a opravdu…byla jsem na obálce. Říkala jsem si, že buď všichni ostatní umělci měli obličeje jako Quasimodo, které by byly pro publikování nevhodné…nebo jsem byla hlavní událostí.

„Ne“, říkala jsem si…“jsou tam tuny kapel….není ŽÁDNÝ důvod, abych já byla hlavní událostí“.

Tak jako tak jsem druhý den mluvila s koordinátorem akce….a opravdu, moje teorie byla potvrzena.

„Si, našel jsem tě na YouTube“ říká „a bylas první umělec, kterého jsme pro tuto akci najali. A tak jsme celou věc naplánovali kolem tebe.“

WOW…měla jsem za to, že budu jedním z mnoha předskokanů festivalu a najednou…mám být hlavní hvězdou show?

Druhý den ráno oslavy začaly. V lese teď bylo mnohem víc lidí, kteří se spolu s kempaři na slavnosti připravovali. Někteří měli na sobě stejně smíšeně sladěné oblečení, kterého už jsem byla svědkem dříve, další byli oblečeni v tradičních keltských úborech (jediné, o čem jsem věděla, že OPRAVDU chci, byly ty Aladinovské kalhoty, které měli všichni na sobě – nakonec jsem nějaké našla). Najednou tam byly tisíce lidí a i tak jsem cítila ten samý, stejně zvláštní klidný pocit plující vzduchem. Vzduch nebyl jen čistý a svěží, byla tam také nakažlivá aura pozitivity, která byla téměř hmatatelná. Jsou Italové vždycky tak šťastni?

Potom jsem potkala fanoušky, kteří dojeli ze Švýcarska, Francie, Německa, Polska, Nizozemska, jižní Itálie, dokonce i z Londýna…jen proto, aby mě chvíli mohli vidět? Nemohla jsem uvěřit, jak oddaní a nadšení byli a o to nadšenější výkon jsem pak pro ně předvedla. Jen bych ráda řekla, že „dobré vibrace“ dělají s houslemi divy!

Když nakonec přišel čas vrátit se do USA, tak jsem nechtěla odjet! Setkala jsem se s jedněmi z nejlaskavějších, nejupřímnějších lidí, které jsem kdy v životě potkala a vytvořila si úžasné přátele. Odjížděla jsem s pokorou i poctou, že jsem svůj čas v Itálii mohla trávit s některými z nejúžasnějších lidí, které jsem kdy potkala. Děkuji všem fanouškům v Itálii, kteří můj první výlet do jejich země udělali tak úžasný! Brzy se zase uvidíme!

Tento článek vložila Lindsey na svůj web 24.9.2012.

originální článek: zde