Pár týdnů zpátky jsem hrála na několika venkovních koncertech v ulicích malebného města v Itálii. Všechno šlo dobře až zhruba do poloviny mého vystoupení, kdy se ke mně na jevišti přidala jedna žena. Nebyla jsem si jistá, co chce dělat, dokud jsem si nevšimla, že mě natáčí. Nebyla to nějaká mladá důvtipná slečna s hezkou kamerou, ale starší žena s krátkými kudrnatými vlasy a po kotníky dlouhou sukní. Její výběr natáčecí zbraně: ruční kamera z roku 2001. Od poloviny skladby jsem hrála dále a dělala, že tam není. Nicméně ignorovat ji bylo postupně dost těžké, neboť si přítomnost na jevišti se mnou zpohodlňovala. V jednu chvíli dokonce měla tu odvahu stoupnout si mezi mě a publikum. Pak začala chodit okolo mě v rádoby Devin Graham stylu. Bylo těžké soustředit se na svůj výkon, když jsem si připadala jako bych byla uprostřed seniorského kolotoče. Na konci skladby se zastavila a šla zpátky za jeviště.

„To bylo divný“, pomyslela jsem si a představila další skladbu. Jakmile jsem přiložila svůj smyčec na struny, abych začala hrát, tak tam byla zase, přede mnou a uprostřed a prostě všude, kde jsem se já snažila být. Místo toho, aby se mi vyhýbala, tak jsem přistihla sama sebe, jak přizpůsobuju svou choreografii a své pohyby tak, abych byla co nejdále od ní, jak to šlo. Bylo to něco jako trapná jednostranná taneční rutina. Všichni v publiku byli roztržití stejně tak, jako jsem byla já, tedy až na zářící pořadatele akce. Bylo jasné, že najali ji a její starobylou ruční kameru, aby tu show natočila. Modlila jsem se, aby obecenstvu došlo, že ke mně nepatří. Bylo to něco jako když jste na nějaké party s klukem (však víte…s tím opravdu hrubým, protivným klukem), který vás všude pronásleduje a vy chcete zakřičet „ten tu není se mnou“. Ano, to je přesně to, co jsem chtěla říct. Chtěla jsem ji říci, aby odešla, ale jakmile jsem dohrála skladbu, tak pokaždé zmizela za jevištěm jako černá vdova do svého doupěte. Docela jsem ocenila, že už jsem nemusela dělat pantomimu pro to, aby zmizela z jeviště. Přesto pokaždé, když jsem začala hrát, tak zase přišla. Až po třetím songu s touto dámou na podiu jsem toho měla dost. Skončila jsem skladbu a šla za ní, abych ji požádala, aby si sedla do hlediště, ale dřív, než jsem se k ní dostala, se na mě usmála a chtěla, abych zamávala na kameru. Ta žena musela být Jedi, protože jsem si najednou uvědomila, že jsem uprostřed podia, zády k publiku a mávám jí do kamery. Znovu se mi chtělo publiku říct, že tu není se mnou, ale ona pak slezla z jeviště a já byla opravdu ráda, že můžu hrát bez překážkové dráhy.

 

Tento článek publikovala Lindsey na svém webu 29.8.2012

Originální článek: zde