Úsměv

Zbožňuju fotografování. Opravdu. Jsem neochvějně přesvědčená o tom, že každá činnost je o to zábavnější, když je při tom fotoaparát. Přemýšlejte o tom.. stisknutím tlačítka máte možnost zachytit nesmyslné okamžiky a obrátit nedůležité situace ve věčné vzpomínky.

A má rodina má každoroční tradici, které toto potvrzuje. A vše začíná předvánočním zvoněním a obíháním. Víte, každý štědrý večer nám mamka zazvoní u dveří a dává nám pár pyžam. A ačkoliv už víc než deset let víme, že Santovi elfové nemají na tento den čas, aby jezdili k nám domů a pyžama si odvezli, tak nám mamka říkala, že jsou to právě oni, kdo nám dává tyto každoroční předměty na spaní. Je to skvělé, v nějakou chvíli mamka nepozorovaně odejde, nastaví zabalená pyžama za dveře a pak zazvoní na zvonek. Pak sprintuje jak nejrychleji umí, jen proto, aby uhlídala své tajemství a svou identitu. Přes její vydatné úsilí byla minulý rok prozrazena, když na útěku zakopla. Bylo to jen o něco méně elegantnější než od Jamese Bonda. Dostali jsme se ke dveřím právě včas, neboť zrovna ležela na zemi a zoufale se snažila dostat pryč z místa činu. Ummm.. úžasné. Kéž bychom zrovna měli kameru. Tak jako tak to vysvětlilo to, jak dostáváme každý rok vánoční pyžama. No, v poslední době jsme se my, Stirlingova děvčata, zapojila do této tradice. Nejen, že nosíme pyžama na Štědrý večer, ale budeme to ještě dokumentovat focením. Dle našeho názoru je to tak ještě lepší. Všechny fotografie jsou načasované a abychom si udrželi důstojnost v očích našich zvědavých sousedů, tak zakrýváme okna velkou plachtou. A focení může začít.. O 30 snímků později už se zase těšíme na daší rok.

Tady jsou příklady posledních tří let, kdy jsme něco, co nebylo vlastně nic, změnili v nezapomenutelnou vzpomínku… a možná i trochu trapnou.