Oh, můj bože… jak skvělý nadpis to je po mém posledním „Blogu plném selhání“. Takže, první polovinu své vánoční pauzy jsem trávila se svou rodinou v Arizoně. Rodina, hry, chutné jídlo, relaxace, malí synovci, pár malých rodinných hádek, vaření a kouzlo svátků. Wow, to zní jako pohádka od Disneyho, ale opravdu jsem si to užila. Bohužel jsem se musela vrátit k práci do Utahu a kamarád kamaráda mého kamaráda mě odvezl.

V ráno našeho odjezdu, kdy mě z postele dostalo svítící slunce, jsem se připravovala, když v tu mě potkala malá žaludeční nevolnost. Řekla jsem to sestře a ta se na mě podívala a smála se: „nebylo by trapné, kdyby ses pozvracela?“ Haha! Takže jsem si snědla snídani a snažila se na to více nemyslet.

K chlapíkovi, co mě měl odvézt, jsem mluvila vždy jen přes telefon a tak mě překvapilo, jaký vysoký, tmavý a velmi atraktivní chlapec mě vyzvedával u domu. Ještě jsem si dala svačinku, vzala si mentolku a kolem jedenácté jsme vyrazili směr Provo. Byl to skvělý kluk, pořád se mě na něco o mně ptal a byl to taky skvělý vypravěč. Byli jsme však na silnici asi 10 minut, když se mé soustředění stávalo rozostřeným. Z ničeho nic se mé odpovědi stávaly jednoslovnými, nejčastěji to bylo „ano“ nebo „ne“. Poté se má konverzace a různorodost odpovědí změnila v pouhé „uhm“. On by klidně mohl mluvit třeba o tom, jak by sám zbil celé obsazení Glee a já bych nebyla schopná mrknout okem. Polil mě studený pot, žaludeční svaly mě bolely a jediné, na co jsem myslela, bylo „nepozvracej se, NEPOZVRACEJ SE, Lindsey“! Po asi 2 minutách v roli anti-sociální lhostejné ženy, která nemůže vést rozhovor, jsem se konečně vyjádřila. „Jen abys věděl, tak se necítím úplně dobře“. Laskavě mi odpověděl: „nepotřebuješ se napít, nebo něco sníst?“. “ Ne, ne, budu v pohodě, mohl bys na chvíli zastavit?“. Okamžitě zastavil a já se vyprázdnila u rušné křižovatky Elliot a Greenfield.

Nejen zvracení samo o sobě je hrozný zážtek, ještě horší je zvracet u silnice, na veřejnosti, před mým řidičem, který stojí šokovaný vedle. Cítila jsem se, jako bych byla součástí těch trapných momentů v romantických filmech, kdy se režisér snaží dát obecenstvu komický nádech a představuje toho chlapíka jako někoho svatého. No, budu se snažit zůstat v kině na sedadle místo toho, abych to prožívala, protože jsem se při zpáteční cestě k autu cítila opravdu poníženě.

A to opravdu, i když ten kluk byl opravdový gentleman. Pomohl mi posadit se na sedačku, nechal mě spát, na další zastávce mi koupil sprite, byl opravdu milý a snažil se mi říci, že to nebylo trapné a když nad tím tak přemýšlím, tak by udělal si opravdu cokoliv, abych se cítila lépe. No, vlastně asi ne úplně všechno, ale byl opravdu milý. Radši jsem se ujišťovala, jestil nemá na zádech nafukovací vstup a jestli to není ten „Nafukovací Perfektní Muž“, kterého koupila má stará dobrá a opravdu zvláštní spolubydlící, a o kterém tolik mluvila.

Tak jako tak jsem prospala 3 hodiny jízdy a ještě dvakrát zvracela (i když už to bylo na záchodcích). Po prvních čtyřech nesnesitelných hodinách jízdy se bouře v žaludku uklidnila a já byla v pořádku. Dalších 7 hodin už jsme se jen smáli, vedli velký rozhovor a ještě si nakonec z našeho atraktivního úvodu dělali legraci. Když už nic jiného, tak je to příběh, který rozesmál mnoho mých přátel, rodinu i mnoho dívek v léčebném centru a který nakonec rozveselil i tu naši cestu. Samozřejmě jsme se hned po té stali blízkými přáteli. On mě viděl v té nejhorší situaci a já jsem v jeho očích neudělala nic špatného. Haha.

Už je to několik dní, přesto jsem překvapená… tento týden mě pozval někam ven. No, dám vám vědět, jestli můj romantický film skončí šťastně.

Tento článek přidala Lindsey na svůj web 2.1.2011.

Originální článek: http://www.lindseystirling.com/lindsey-blog/a-drive-through-a-chick-flick/